Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Únor 2009

27.2.2009: Něco na mě leze...

27. února 2009 v 19:17 | Kája-13 let |  Kájinči deníček

Ach jo,zase chřipka...


26.2.2009: Vánoční koledy

26. února 2009 v 18:46 | Kája-13 let |  Kájinči deníček

Vánoce,Vánoce,přicházejí,zpívéjme přátélé...


23.2.2009: Poprvé ve škole

23. února 2009 v 19:41 | Kája-12 let |  Kájinči deníček
Já to nechápu. Strašně mě začalo bavit si psát do deníčku. Tím nemyslím ten tajný sešit,do kterého se zapisují důležité zážitky,nebo deník na zapisování úkolů a různých poznámek,ale ten blogový.
Bylo období,kdy jsem psala články na nějaké téma,nebo různé povídky či knihy. Na to ale nějak nemám náladu... Raději napíšu své zážitky a poznatky.

Připadá mi lepší napsat o dnešním dni,než abych vám představila knihu,nebo něco podobného. Takové články často skončí nedokončené v rozepsaných.
Za to ty deníčky...

Dneska jsem se poprvé po nemoci vypravila do školy. Byla jsem trošku nervozní. To víte,celý týden jsem tam nebyla a prakticky jsem nebyla informována o dění v naší třídě,ani drby,ani učení. Nevěděla jsem,na čem budu,jestli mě s otevřenou náručí přivítají,nebo se mi zas budou k vůli něčemu posmívat. Taky bylo hloupé,že jsem nevěděla,kdo se s kým baví atd. Prostě jsem byla o ten týden hloupější...

Došla jsem do šatny. Ze začátku si mě nikdo moc nevšímal. Sedla jsem si v šatně a čekala,až nás pustí do tříd. (No jo,to je ten ,,problém". Do školy nás pustí už v půl osmé,do tříd však můžeme až deset minut na to.) Jak jsem tak seděla,přišla ke mě jedna holka, a řekla mi,že hned první hodinu bude zeměpisná olympiáda,a prý jestli chci,můžu tam jít. Já takové soutěže miluju,proto jsem se nemusela dvakrát rozmýšlet. Šla jsem do jídelny,kde se měla údajně soutěž konat. Soutěžící se už chystali. Nachystala jsem se teda taky a utíkala se nahlásit naši učitelce. Znatelně ji moje účast potěšila.
Loni jsem měla v této soutěži druhé místo,v kategorii šestých tříd. Řekla jsem si,že letos by to snad mohlo být stejné. Trochu jsem se spletla. Jako sedmáci jsme měli svoji kategorii,která byla příšerně těžká. Soutěž se skládala ze dvou částí: v první jsme vyplňovali takový jakoby test,kde záleželo na našich vědomostech. Téma: Amerika. Vzdychla jsem. Amerika mi z neznámých důvodů nechtěla nalézt do hlavy,takže z ní umím prd. Polovina testu mi chybí.
Druhá část souěže byla milejší,protože se v ní pracovalo s atlasem. Hledat se měly těžké věci. Třeba poušť na západě severní (Severní?) Ameriky. Ani jsem netušila,že tam nějaká poušť je. S velkým trápením jsem ten test vyplnila celý. Kéž bych neskončila na posledním místě. Výsledky se dozvím asi zítra.

Po soutěži jsem utíkala na vyučování. Byla informatika,kterou zrovna v lásce nemám... Poslední dobou se v ní nic neučíme,takže se dost často nudím. Hry se tam totiž moc hrát nedají,protože ostatní čumí a mají hloupé kecy. Když jsu na blog,ostatní mají poznámky,jak jsem blbá,že nějaký blog mám. Výsledek? Nemám co dělat. Často jen tak chodím kolem učebny a zkoumám,co dělají ostatní...

Vrátila se nám třídní. Ještě nikdy jsem neviděla naší třídu,aby byla tak šťastná. Často se z něčeho radujeme,ale tahle radost byla i na nás moc. Ještě k tomu z naši třídní.
Vrátila se nám skoro po čtyř měsíční absenci. My jsme se těšili. A ona? Pozdravila nás dost mile,ale potom... Sice to ještě nebyl její oblíbený křik,ale seřvat kluka,že měl čtyři dvojky,když měl předtím samé jedničky,dalšímu říct,proč chce na gympl,když měl pět dvojek. K vůli známkám byla pekelně naštvaná. Ale nejen to. 7.A se proměnila v nejhorší třídu na škole,a to přece nejde,aby byla třídní od tak hrozné třídy. Jsem ráda,že jsme tuto první hodinu s ní přežili všichni ve stoprocentím zdraví.
Přesto mě potěšila. Jak už asi víte,chci jít na gympl. A ona,jako každá třídní nám ,,uprchlíkům" psala výstupní hodnocení. Napsala mi to moc krásně. Prý jsem šikovná,je na mě spolehnutí...a další pěkné pochvaly. Taky prý velmi pěkně hraju na housle.
AspoŇ v něčem je ta naše třídní dobrá...

Chápete trojčlenku? Naše třída to brala,když jsem byla nemocná. Dneska jsem přižla a zjistila,že o tom nic nevím. Děcka se mi to snažily vysvětlit. Už to kapku chápu. Je to jako ve fyzice,která se teď stala mým oblíbeným předmětem. Fyzikalní příklady mě velice baví. Jsou lehoučké. Příjd na správný vzoreček mi nedělá problémy a zbytek dodělá kalkulačka.
Ta mi ale v trojčlence moc nepomůže,takže mi držte palce,abych ji pochopila.

Kája

My jsme muzikanti,přicházíme k vám.

22. února 2009 v 17:49 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Víte,jak se hraje na housle? Fidli fidli staré vidli,fidli fidli housličky.. Přesně,jako v té písničce. Akorát,že to není tak jednoduché. Tento víkend jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži.

Já si to chodím na blog užít

19. února 2009 v 10:04 | Kája-13 let |  Co si myslím
Nedávno jsem se tady vyjádřila ,,problému",který se v dnešní době vyskytují častěji a častji,a jsou tím blogy o všem.

Autor blogu všude píše,že má blog o všem,ikdyž je to vlastně úplně nemožné.
Pod článkem se oběvil pouze jeden komentář k tématu článku,a to ve znění:

já sice jsem puntičkář, ale i tak...
podle mě je "každý" blog super, teda hlavně ten o který se někdo stará, a řeknu ti teda narovinu, že já si chodím na pc užít, k tomu abych se dozvěděla jak komu je,mám třeba: školu, icq a tak, uznávám, je každého věc co si dává na blog, ale.... mno každý máme svůj názor, ale vem to tak:
ti lidi kteří už to takhle mají tak ti si řeknou: "Vítej na naší straně" ale třeba ti co s tím moc nesouhlasí (tam bohužel patřím i já) si řeknou: "Co to tady zase žvaní!" a žádné ponaučení si z toho nevezmou, tohle je zas můj názor =)

Jste z toho taky takový jelen,jako jsem já?
Třeba ani nevím,jak se má autor o blog ,,starat". Určitě v tom není myšleno krmení,venčení a oblékání. Domnívám se,že tím autorka komentáře myslela psaní článků.
A tohle bych ke starání o něco nepřirovnavála,protože třeba o pejska se starat musím,naopak psát na blog povinnost není.
Chodí si k pc užít? A to jako,milá autorko jak?
Lidi se stejným názorem řeknou ,,,vítej na naší straně" . Ano,to už dávno udělali,a jsem ráda,že jsem v této skupince blogerů.
Píšeš,že ty patříš do te druhé skupiny. Do té,kde se to hemží pixelkama a celebritma. Dobře,tak si žvaním. Mi to je jedno. Ale uvědom si,že článk je o blozích o všem. Tam jsem vůbec nepsala,že mě na blozích nezajímají pixelky a proto na některé ani nechodím. Opravdu jsem psala o tom,že nic nemůže být o všem,proto ani ten blog. A pokud si to chcete mít v názvu,prosím,to je vaše chyba. Až si třeba jednou otevřete obchod,kdo ví,budu počítat s tím,že tam prodáváte všechno a budu chtít třeba zmrzlinu z lega kosiček. To jsem přehnala,ale vážně,nikde nemůže být ve!

Oblíbené hry 1/3

19. února 2009 v 9:02 | Kája-13 let |  Inter(fer)net
Ja už víte,všichni blogeři máme tu možnost hrát proti sobě hry. www.hry.blog.cz Já hraju hry trašně málo,většinu času strávím psaním článku nebo prohlížením jiných blogů.
Někdy se ale začnu nudit,takže tam zajdu a něco si zahraju.
Když jsem se dívala na žebříčky nejlepších hráčů,jsem na nějakém plus mínus stopadesátém místě. Mám co dohánět,abych byla na první stránce. Ale o to přece tolik nejde,hlavně že se při hraní bavím.

Rozhodla jsem se s vámi o některé hry podělit. Doufám,že vás to inspiruje... :-)

Totální cvok

18. února 2009 v 9:04 | Kája-13 let |  Knihy
Dneska vám představím knihu od Jeau Ure, britské spisovatelky,která píše podobným stylem,jako Wilsonová. Ale kdo ví... Mají stejnou překladatelku,takže se o to mohla postarat ona...

Zničené narozeniny

17. února 2009 v 10:44 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Pokud jste už četli článek o třináctninách,bude se vám zdát,že s ním tento článek nesouvisí.

Když on ten včerejší byl týden předpřipravený.

Všechno dopadlo úplně jinak...

Stálí návštěvníci možná četli článek o tom,jak jsem mrzla na autobusové zastávce,a jak jsem z toho byla promrzlá a bolelo mě v krku. Výsledkem toho byla horečka,se kterou jsem se hned v sobotní ráno probudila.
Musela jsem proto odvolat oslavu,která se měla konat následující den. Měla vlastně jen příjd Marťa,potom jedna kamarádka,co se jmenuje Patricie. Je to dcera od mamčine kolegyně a my jsme velké kamarádky,přestože jsme se viděly pouze jednou. S Paťkou měla příjd i její sestřička Kikina,aby ji nebylo líto,že Paťka někam šla a ona ne. Kdyby tady byla,brečela by,že chce maminku,proto musela tady bát i jejich mamka. Nevadilo mi to. Všechny tři jsou fajn. Během minulého týdne však holky onemocněly a oslavu musely vzdát.
Potom tady měla být i babička,která u nás měla spát od pátku na celý víkend. Jenže na ni taky zapůsobila epidemie a ve čtvrtek volala,že nepřijede.
Vypadalo to tedy na oslavu jen s Marťou.
V to sobotní ráno mi ale došlo,že se oslava konat nemůže. Ještě že jsem Marti stihla napsat. V neděli jsem totiž dostala strašně vysokou horečku a nešlo ji srazit. Celý den jsem polykala prášky,které moc nezabíraly. Bylo mi moc špatně. Nemohla jsem si ani číst a jediné jídlo,které jsem do sebe dostala,byl silný hovězí vývar.
Jen jsem tak ležela na posteli,celá horká,na čele obklad a modlila se,abych nemusela do nemocnice. To je totiž místo,kde jsem ležela jen jednou,a to,když jsem se narodila,ale stejně se ho strašně bojím. Do nemocnice bych asi musela,a to dokonce na JIP,ale to by mi musela horečka trvat ještě déle. Večer jsem totiž spolkla nevím kolikatý prášek a šla spát. O půlnoci jsem se probudla,celá ´mokrá od potu,bylo mi o hodně lépe. Teplota mi konečně klesla.
Převlíkla jsem se,provětrala peřiny a šla spát s obavami,že mi to do rána zase vyleze.
Vylezlo,to je jané,ale jen několik desetinek. Ani to nebyla horečka. Moc jsem si oddechla. Nakonec jsem neměla tak špatný narozeninový den,protože mi bylo celkem dobře a já jsem měla něco jako ,,prázdniny".

Je to ale dost sporné. Kdybych byla zdravá,přila bych domů až někdy v půl sedmé,zase bych ale měla den předtím oslavu a hlavně by mi bylo dobře. Přinemoci jsem si udělala prázdniny,které mimochodem potrvají až do konce týdne,ale zas jsem měla tu hnusnou horečku.
Často jsem v takových situacích,a určitě nejsem sama. V takovém případě je nejlepší se na věci dívat optimisticky. Svět bude hezčí. Dougám,že si ze sebe vezmu ponaučení. To je otiž moje. Rozdávam rady,ale většinou na ně sama kašlu. Takový jsem prostě já,
vaše Kája.

Třináctý rok mého života byl ukončen. Začal už ten čtrnáctý...

16. února 2009 v 0:00 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Za deset minut deset tomu bylo už třináct let,co jsem poprvé spatřila světlo světa. Poprvé,co jsem se nadechla stejného vzduchu,co mamka,taŤka a všechny ty doktorky. Poprvé,co jsem si pořádně zaječela...
Potom mě umyli a dali šťastnému tatínkovi do náruče. Okamžitě jsem usnula.

Asi po týdnu mě s maminkou pusili z nemocnice a já jsem mohla poznat další a další věci. Byla jsem na to všechno malá,takže sem se raději postarala o to,aby mě náhodou nezapomněli přebalit a nakrmit. To se naštěstí nestalo a já jsem se mohla spokojeně válet na zádech a přemýšlet,co všechno ještě zažiju.

Každý příslušník rodiny mě k sobě tisknul,sotva mě uviděl. Byla jsem ráda. Potom jsem si ublinkla a polekaní příbuzní mě raději dávali zpátky do postýlky. Proto jsem si vzala ponaučení-hlavně neblinkat. Nejde to vždycky ovlivnit,ale snažila jsem se.

Rostla jsem a mamka mi zkusila dít slaďoučký čajíček. Musím říct že to byla dobrota. Potom s tím pokračovala a dala mi třeba banánek. Ten byl ještě dobrý,ale jablíčko bylo hnusné. Musilo k vůli němu padnout hodně cukru. Nakonec jsem se naučila papat všechno,co se na můj věk slušilo a patřilo.

Sláva,sláva,Kájinka oslavila svůj první roček. Měla dokonce vlastní dort se žížalou,ale maminka řekla,že to není zdravé a dala mi jen malý ždibec. Zato ostatní s tím krmila,jako by to byly taky její děti.

Na skříni a stole se začaly oběvovat otisky něčím ručiček. Tatínek říkal,že to udělala Kájinka,protože se učí chodit. Chodit jsem sice zkoušela,ale nejsem zlobivá,abych tam otiskla ručičky,to ne. Maminka se jen usmála a řekla,jak je ta Kájinka šikovná.

Tak jem rostla,jezdila k babičce,kde jsem si kopkala v písku a hladila pejska. Jednou mě tam čekalo překvapení. NA posteli tam leželo nějaké sotva narozené mimino a tetička mu říkala Kubík. Babička říkala,že to je můj bratranec. Nevěděla jsem,co to je. Jen mi bylo jasné,že s tím Kubou nebude žádná legrace.

A tak šel čas dál. Maminka s tatínkem se mnou chodili na houpačku pře naším domem,a taky na písek. Nejlepší ale byla Terezka,taková holčička,trošku starší než já. Je to prý moje sestřenka. A taky kluk Michálek,to je prý můj druhý bratranec. Tak počkat,tady něco nehraje. Myslela jsem si,že bratranec je pouze jeden. Ale tyto dvě děti nevíám často,takže na ně někdy i zapomenu. Zato Kuba nám pěkně roste. Mě však nikdy nepřeroste. Už mi jsou přece dva roky. Něco trošku povykládám,ikdyž mi skoro nikdo nerozumí. Zřetelně řeknu jen své jméno: Tája. Babička se zasmála a řekla,že se ještě musím naučit K,neboŤ bych byla navždy Tája,a Kubíček by byl Tuba. Tuba na pastu?
Ráda si hraju s taťkou. Jenže to nejde vždycky. Buď je v nějaké práci,nebo co,a nebo nemá čas. Proto si hrajeme jen trošku. Na hraní se mi prý narodí sestřička. Sestřička je prý holčička,která se narodí tvojí mamince a tvojemu tatínkovi. To je zmatené,co? Ani nevím,jak se bude jmenovat.

Tak už to vím. Je to Valinka a před hodinou se nám narodila. Tatínek mi řekl,že se na ní půjdeme podívat. Zatím tady stojíme u maminky a Valinku nikde nevidím. Kde jen může být?
Začala jsem se nudit. Zeptala jsem se tedy,kde je to miminko. Sestřičko mě k němu odvedla. Podívala jsem se na ní. Tak,mimino jsem viděla,chci jít domů,pomyslela jsem si. Naštěstí to ti dospělí pochopili a šli se mnou domů.

Na své tři roky jsem toho věděla až až.Proto jednou maminka řekla,že jsem dost velká na to,abych chodila do školky. Včera jsem se byla zapsat. Teď ale musím hodně dlouho čekat,než tam půjdu. Prý jsou prázdniny. Všechno jednou skončí. I ty prázdninky. Tak se stalo,že jsem byla odvedena do školky. Bylo tam ještě několik dětí,které seděly u stolu a něco tam stavěly. Zkusila jsem to taky.

Časem se mi narodil další bratranec. Teď už vím,co to je. Děcko od sourozence maminky,nebo tatínka. Sourozenec je to samé,co sestřička,ale není určeno,jestli se jedná o holku,nebo o kluka. Kdyby to byl kluk,byl by to bráška.

Ve školce jsem strávila tři roky. Ráda bych tam ještě zůstala,ale jako šestiletá holčička musím jít do školy. Tam to taky bude super.

V první třídě se mi líbilo. Říkala jsem,že je to mnohem lepší,než školka. Dokonce jsem začala hrát na housličky!

V jedenácti jsem si založila blog,který mi vydržel doteď,a doufám,že ještě dlouho vydrží.....

Bylo to krásných třináct let. Možná jsem to trošku uspěchala,jenže to významější se právě odehrálo v tom mlaším věku. Snad jste se o mě dozvěděli hodně.

Dneska mám asi ty nejhorší narozeniny. MYslím,jako ten den. Oslava byla včera a celkem se zdařila. Dneska je ten hlavní,narozninový den a já sedím až do čtvrt na čtyři ve škole,po které ještě poletím do houslí. Housle mě sice baví,ale stejně.

Nakonec se mrkněte do galerie,kde uvidíte,jak rostu :-)

Rozhovor s Anissou

14. února 2009 v 16:20 | Kája-12 let |  Staré rozhovory (do února 2011)
S Kájinkama to je nějaké nenadějné. Oslovila jsem jich TOLIK,ale odpověděly pouze tři...No nevadí. Můžeme udělat rozhovor i s někým jiným.

Pro dnešek to bude holka,která můj blog navštěvuje celkem často. Od ostatních návštěvníků se trošku ,,liší" . Je to totiž Slovenka.

Její blog najdete na adrese www.anissa.blog.cz

Co jsem se o ní dozvěděla?


13.2.2009: He-pčí

13. února 2009 v 18:21 | Kája-12 let |  Kájinči deníček
Nejsem pověrčivá,ani na pátek třináctého moc nevěřím. Teda nevěřila jsem. Po dnešku si budu dávat alespoň trošičku pozor.

Nic nemůže zůstat tak,jak tomu bylo doposud.

11. února 2009 v 16:10 | Kája-12 let |  Kájinči deníček
Možná,ale opravdu jen možná se přestěhujem. Jsem naštvaná. Odsaď se stěhovat vážně nechci. Byl by to dřevěný baráček s pozemkem jeden kilometr čtvereční v klidné obci Janovice. Je to dům krásný,podívejte se klidně TADY. Ani za tu cenu se mi nechce stěhovat se z tohoto města,z této ulice,z tohoto bytu... Tady bydlím od čtyřech let,tady mám vytvořené určité zázemí. Mám tady kamarádky,oblíbená místa. Hodně jsem si tady zvykla.

Nejvíce mě žere to,že to byl tak trochu můj nápad. Já jsem řekla,že je ten barák nádherný.

Drzý kos

11. února 2009 v 15:03 | Kája-12 let |  Zajímavosti
Asi pět let přikrmujeme přez zimu jednoho tlustého,vypaseného kosa,s oranžovým nosíkem.


Původně to tak ale nebylo.


Chtěli jsme krmit všechny ptáčky,podobně,jako to dělají ostatní. Koupili jsme ve zverimexu krmení a nasypali do misky,kterou jsme položili na balkon. Za nějakou dobu tam začaly chodit sýkorky,hopsali vrabečci a občas přišlo několik kosáků.

Jeden z těch černých kosů si náš balkon obzvlášť oblíbil,až začal být tak trochu lakomý. Pyšně kráčel po zábradlí a pral se s každým ptáčkem,který se jen přiblížil. Od té doby jsme krmili Kosa (s velkým K) každý rok.

Časem se i tak trochu ochočil. Nevadil mu žádný prudší pohyb,pohnutí záclony,mohli jsme ho dokonce dlouho pozorovat. Problém nastal,když jsme začali krmit ještě jedno zvířátko-pejska Fíčka. Přistěhoval se k nám na jaře a do zimy se z něho stál uštěkaný hafan. Báli jsme se,že se Kos bude bát. Ze začátku to byla pravda. Fíka nesměl ani vidět.... Čas ale udělá hodně. Proto jsme Kosa krmili dále a doufali,že si zvykne.

Zvyknul si až nemožně moc. Kos zobe,hned za sklem štěká Fík a přesto to nikoho nerozhází. Občas vtipkujeme,že nemáme jedno,ale dvě zvířátka.

Letos jsem se bála,že nám Kos chcípnul. Nasněžilo,semínka ležela na balkoně ale kos nikde. Nehlo to s ním ni když tam přiletěli vrabci. Myslela jsem,že je všeho konec...a včera jsem viděla,že Kos žije.
U balkonu se totiž prali dva kosáci. Jednoho z nich jsem poznala. ,,Náš" Kos má totiž oranžový nos,oranžovější,než je mají ostatní kosi,dokonce víc,než na té fotce. Jako obvykle ten boj vyhrál. Spokojeně spořádal všechna slunečnicová semínka a odletěl.

Dneska jsem se málem počurala smíchy. Kos totiž čapěl pod zábradlím a nejspíž číhal na ty,co by se jen odvážili vkročil do jeho teritoria. Sotva mě uviděl,zvedl ocas a ulevil si. Milý pozdrav. Hovínko dopadlo na zem a Kos odskákal do zadu,abych ho neviděla. Co to tam vyváděl?

Rozhovor s Karkulkou

10. února 2009 v 15:05 | Kája-12 let |  Staré rozhovory (do února 2011)
Rozhovor tentokrát s Karkulkou,která má blog na adrese www.josefka-karkulka.blog.cz. Určitě se tam podívejte,ale nejdřív si přečtěte,co se mi s Karkulky povedlo dostat. :-)

Nudíte se? Zahrajte si kravinaté hry!

9. února 2009 v 8:06 | Kája-12 let |  Inter(fer)net


Je pondělí,start nového týdne,sedmá A se krčí v učebně informatiky u počítačů.
Všichni mají co dělat. Jen já jsem se začala po deseti minutách nudit.
Obcházela jsem oblíbené blogy,stránky,šla jsem dokonce i na libimseti.cz
Stejnak z toho nebyla zábava na celou dvouhodinovku. Zkusila jsem jít na hry.blog.cz a doufala,že mě tam něco zaujme. První hra kterou jsem uviděla se jmenovala Bugs. Spočívá v tom,že musíte zdrhat před beruškama a jinýma nestvůrama.
Zkuste si jí. Asi vám to bude připadat jako kravina,ale třebas s tím zabijete čas a možná se i kapku pobavíte.


[easygames src="http://hry.blog.cz/components/flash/bugs.swf" width="420" height="355" thumb="http://hry.blog.cz/components/images/bugs.gif"]


Nakonec se vám omlouvám za nudný článek.

6.2.2009: Když člověk mákne,může to stát za to...

6. února 2009 v 19:02 | Kája-12 let |  Kájinči deníček

Je rozhodnuto.

Ještě nedávno jsem se rozmýšlela,jestli mám,nebo nemám jet na soutěž (+soustředění,které
k tomu patří.)

Dneska se rozhodlo. Nerozhodla jsem se já,stejně bych to nesvedla. Rozhodl o tom pan učitel,který prý tři dny seděl nad seznamem svých hráčů a vymýšlel,koho vezme na soutěž. Bylo to těžké,protože jsme museli mít průměrně méně než patnáct let. (v opačném případě by nás zařadili do kategorie od patnácti let,a tam bychom neměli šanci. Učitele by to,jak se zmínil, nebavilo ). A mi bylo v září dvanáct-ideální věk.

Na začátku orchestru jsme si vyslechli seznam těch,co tam pojedou. Někteří se modlili,aby tam byli,jiní,aby tam nebyli,a tomu zbytku,kde jsem byla i já,to bylo úplně jedno.
Zpočátku to vypadalo,že pojedu jediná ze třetích houslí. Byla jsem pyšná,ale i trochu vynervována. Bez spoluhráče by se mi hrálo dost špatně.
Potom ale jedna z druhých houslí řekla,že nemůže,a proto učitel vybral jinou patnáctku (to,aby to nemusel znovu přepočítavat). A ta patnáctka byla...ze třetích houslí. Moje štěstíčko.


4.2.2009: Výtvarka? Pomóc!

4. února 2009 v 15:07 | Kája-12 let |  Kájinči deníček

Jeden z předmětů,který nesnáším je výtvarka. Asi to zní dost divně.
Otázka je,proč? Pravidelní návštěvníci ví,že jsem tady zveřejnila některé obrázky a zapojila se do soutěží,kde jsem vyhrála. Proto jim asi došlo,že kreslení mám ráda a výtvarku nesnáším k vůli učitelce.

Ano. Může za to učitelka.

Ještě loni to byl můj nejoblíbenější předmět. Měli jsme takového suprového výtvarkaře. Byl to profesionální malíř (Roman Bret,slyšeli jste někdy o něm?).
Průbeh jeho výtvarky: Zadal téma,na které máme kreslit,dal na stůl hromadu knih,odeml nám skříňku s papírama. Potom nás občas obešel,třeba poradil... Mohli jsme si povídt a pouštět hudbu.
Vzhled výtvarné třídy: Provoněna barvami,všude plno úhlú,kříd,štětců a papírů,na stěnách maximální počet výkresů. Celkově vypadala dost nepořádně,ale byl to takový tvůrčí chaos.
Loňský rok byl ale poslední,co u nás učil. Nevím proč. Ani nevím,jestli podal výpověď,nebo dostal padáka. Možné je totiž obojí. Učitelé ho tam moc neměli rádi,takže by mohl skončit sám od sebe,ale dost chyběl,takže bych se nedivila kdyby dostal padáka.
Jistě vím jen jedno: Je to moc velká škoda,že už tam není.


www.kajajaja.blog.cz je slavný blog!

3. února 2009 v 15:31 | Kája-12 let
Jedeme takhle po dálnici k babičce,a co nevidím! Můj blog je vystaven na billboardu! Okamžitě jsem to musela vyfotit!
Úplně jsem koukala...
´
Chcete vědět,co to znamená?
Pravidelně čtu Srdce blog,blog,který vlastní samotní programátoři blogu. (blog.blog.cz) Každým měsícem vyhlásí nějakou soutěž. Tento měsíc to je soutěž,která se jmenuje: Máte slavný blog? Předveďte nám to. Za úkol je udělat fotomontáž,jak je někde vystaveny váš blog...v mém případě na billboardu.

Když o tom tak přemýšlím,musím říct,že by bylo úplně úžasné,kdyby to byla pravda...

Neváhejte a zapojte se taky do soutěže. Můžete se vyřádit,co se týče grafiky...a taky si procvičíte fantazii.

2.2.2009: Terka

2. února 2009 v 20:30 | Kája-12 let |  Kájinči deníček

Je to už rok,co mi moje houslová učitelka řekla,že půjde do důchodu. Od té doby jsem se bála,kdo nový tady příjde.


První pololetí jsem měla ještě starou učitelku. Vůbec mi nepřipadalo,že už ji mít nebudu. Ale ten poslední měsíc...


Vlastně jsem se s ní ani nerozloučila. Je to tím,že jeden týden jsem byla nemocná,a ten další zase chyběla ona.
Hm,tím mě trošku naštvala. Vůbec jsem totiž netušila,že tam nebude. Ani neměla vzkaz na dveřích. Prostě jsem přišla,a třída byla zamknutá. Čekala jsem. Myslela jsem si totiž,že někam šla,třeba na záchod,nebo někam do sborovny. Po deseti minutách mi to začalo být podezřelé. Šla jsem se do kanceláře zeptat. Sedělala tam nějaká ta sekretářka a ředitel. ,,Dobrý den,je tady paní učitelka Vašinková?" zeptala jsem se nejistě. Sekretářka koukla do počítače. ,,Ne,ona tady dneska není." Odpověděla mi. Tato věta mě hezky naštvala,to musíte uznat. Koupila jsem ji kytku a ona si tam není! Mimo to jsem nedostala vysvědčení. Dneska jsem se dozvěděla,že mám dvojku. Tsss,pěkně mě ta učitelka našvala.





Podle nadpisu to měl být článek o Terce. Tak začneme.

Blogy o všem

2. února 2009 v 8:35 | Kája-12 let |  Co si myslím
K napsání tohoto článku mě inspirovala Atisa. Já nemůžu než souhlasit.
Budeme se zabývat blogy,které mají tak trochu nesmyslný název: BLOG O VŠEM.
Já jsem si myslela,že to je úplně normální,vlastně normálnější než normální,ale když jsem si přečetla ten článek,došlo mě,že je to holý nesmysl...