Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Březen 2009

Hodina sem,hodina tam...a já z toho umírám

30. března 2009 v 19:20 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Ne,neumírám,ale ten posun času se mnou dost zacloumal.

Není to sprosté? Vždycky nás okradou o hodinu. Jo,vím,na podzim nám ji vrátí,ale teď mi to je houby platné.

Včera tedy bylo všechno o hodinku dřív. Přivítal to Fík,protože dostal dříve nažrat. Ale jinak?

Stejně nikdy nepochopím,proč se to dělá. Akorát musíme posunovat hodiny a zvykat si na nový čas.
Prý s to dělalo,proto,aby se ušetřilo za energii. Co to má za význam? Ani se nedivím,že to chtějí zrušit. Ale musí s tím souhlasit EU. To je zádrhel...

Večer jsem šla spát v půl desáté,akorát že bylo jakože půl deváté. Proto jsem nemohla usnout. Nebyla jsem dost unavená. A co dál? Nemohla jsem spát ještě dost dlouho. Byla půlnoc a já byla vzhůru. Řekla jsem si,že se půjdu projít po bytě,zajdu na záchod,napiju se a trošku počtu. Je to přece k prospěchu.
K té knížce jsem se ale nedostala. Oči se mi začaly zavírat,takže jsem raději šla do postele. Pak jsem konečně usla.
Kruté.
Ráno jsem nebyla vyspaná. Co se divíte? Naštěstí jsem ranní ptáče,takže jsem vstala bez problémů.
Pak mě čekal velký den.
Odpolední vyučování. Vrrr,jak já to nesnáším. Obzvlášť to pondělní,protože to je až to čtvrt na čtyři. Byly pracovky. Trvalo mi dvacetpět minut než jsem uřezala asi 10cm dlouhé dřevo. Děs,co? Pilník jsem skoro neudržela. Už to skoro dopadalo tak,jak vždycky říká učitel: ,,Dávejte si pozor,nebo potom příjde žák,celý zelený,z břicha mu trčí pilník..." Vůbec pořád mluví o tom,jak příjde žák. Už jsem to možná vyprávěla. Je to možné,protože pan učitel je tím proslulý.

Po škole hudebka Sbor a housle. Ten sbor byl trošku mimořádně. Máme před vystoupením,tak musíme zpívat co nejvíc.

V houslích jsem si náhodou počínala dobře. Vysloužila jsem si jedničku.

Teď už jenoom kouknu na Přátelé,protože bez nich nemůžu být,pak na Proč bychom se netopili,protože to je poslední díl a pak už zalezu do peřin. Hurá.

Vaše ospalá Kája


P.S.Jsem nezodpovědná novinářka. Svůj příspevěk do školního časopisu jsem odevzdala až týden po termínu.

Komentáře na blogu...

29. března 2009 v 18:00 | Kája-13 let |  Co si myslím
Pomalu ale jistě mě začínají štvát určité komentáře.

Například:

,,Vobíhačka!"

,,Novinka u mě na blogu!"

,,SONB"

,,Ahojik SB,jak se máš? Já dobře. Co school? Tak já jdu dál."

,,Ahoj,hlasla bys pro mě na http://mujhezky.blog.cz/0903/sonb-hlasujte-plis"


Takové a podobné komentáře se mi nelíbí.
Víte,jaké je to pro mě sklamání,když vidím,že mám pod článkem čtyři nové komentáře a tři jsou z toho o ničem?
Ten člověk si snad ani nepřečte ten článek. Jen klikne na odkaz,napíše že tady byl a jde zase
dál... To rovnou nemusejí psát vůbec. Klidně tady nemusí chodit,když je to stejně nezajímá.

A co je nejhorší: Reklamy.
Reklamy,ať už od známých,či náhodných kolemjdoucích.
Nad navigaci dám asi odkaz na reklamní blog,protože tady to překáží.
Koho to baví?
A já už vím. Vůbec nechci vidět reklamy od cizích. A když napíšou,nebudu pro ně hlasovat.

Takže od těďka si můžou psát reklamy pouze ti,co jsou napsáni v mých oblíbených stránkách.

A hlavně mi nepiště komentáře,jaké jsem uvedla výše. Nejsem na to zvědavá.

Jaro,je to v suchu...

28. března 2009 v 18:25 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Konečně k nám dorazilo jaro.

Nemyslím to astronomické,ale to krásné jaro,se sluníčkem a kytičkama.

Astronomické jaro přišlo 20.3.2009 ve 12:40. Dokonce jsem o tom psala článek,ale ten nakonec skončil v rozepsaných. Nějak jsem se totiž sasekla a nevěděla jak z toho ven.

Takové jarní počasí už tady párkrát bylo,ale vždycky jen tak hodinku,dvě. Teď už to je prakticky od čtvrtka. Asi opravdové jaro.

Ještě v úterý to tak nevypadalo. Večer totiž nasněžilo! Byl to dost velký šok,protože já už se těšila na teplo a ono nasněžilo... Naštěstí to roztálo během středečního dopolodne.
Odpoledne už bylo dokonce celkem sucho.

Ve čtvrtek byla modrá obloha! To se hned tak nevidí. Chtělo se mi usmívat. Viděla jsem to i na ostatních lidech. Celý svět byl najednou takový veselejší a živější. To slunko dělá hodně. Nechtěla bych žít za polárním kruhém a žít půl roku po tmě.

Toto krásné počasí se v pátek zopakovalo. Užívala jsem si to celou cestu do školy. Sice jsem málem ujela na bahýnku,ale ani to mě nerozházelo. Hezký je už ten vzduch a tak.

Odpoledne jsem jela do hudebky. Měla jsem pouze hodinu houslí. Orchestr nám
odpadnul,protože náš učitel odjel kajsik do Prčic. Ne,do Prčic ne,jen do Ostravy na soutěž s cimbálovkama.
Vyšla jsem z hudebky už ve čtvrt na čtyři. Počasí krásné,bylo teplo... Sundala jsem bundu a zůstala jen v mikině. Rozhodla jsem se jít domů pěšky,přeztože to jsou dva kilometry a co je horší: do kopce. Nějak se toho jera ale využít musí,ne? Krom toho chci trošku chytit barvičku,pro začátek na obličeji. Když jsem bílá,vypadám dost divně. Já vím,existují samoopalovací krémy a mléka,jenže já mám na to alergii.
Šla jsem kolem řeky. Za prvé je to hezká procházka,za druhé se tam nemusí dýchat zápach z výfuku a za třetí nemusím přecházet Revoluční,šílenou dvouproudovou silnici (jakože dva proudy jedou tam a dva zpátky). Taky tam jsou debilní semafory,které ukážou červenou sotva jsem v polovině.

U řeky bylo hodně psů. Je tam totiž povoleno venčení psů bez vodítek. Je to tam hotový ráj pro psy. Značkovat můžou kde co,můžou běžet daleko od pánička. Pániček má zase tu výhodu,že si nikdo na jeho psa nemůže stěžovat,nemusí hlídat,když po někom skáče a nemusí uklízet hovínka.
Dva labradoři se cachtali v řece,jako nějaké malé děti. Přesně,panička s panečkěm seděli kousek na dece a jen je sledovali ,podobně,jako to dělají maminka a tatínek.
Možná bych se tady mohla někdy projít s Fíčkem. Ještě uvidím.

Při posledním kopci jsem se dost zapotila. Ten je totiž nejprudší. Nakonec jsem přeci jen došla domů. Doma mě čekal kokosový kmen... To jsem si zas jednou pochutnala :-)

Dneska? Krásné počasí vydrželo. Žluťásci létají,kytičky kvetou. Mamka dokonce oběvila podběl.

Ach jaro,už jsi konečně tady!

25.3.2009: Pohoda lahoda...zatím

25. března 2009 v 20:40 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Tento týden se mi vážně líbí. Pohodička pohoda... Skoro jako o prázdninách.

V pondělí jsem šla do školy poprvé po lyžáku,stejně jako ostatní lyžaři. Vypočítala jsem si,že nebude odpoledko. Střídáme se totiž po čtrnácti dnech s druhou skupinkou.
Před sebou jsem teda měla pouze pět hodin. S takovou se jde do školy dobře,ne?
Navíc máme dvě hodinu informatiku,čili ,,ulejvárnu". Pak fyzika,literatura a nakonec matematika. Pak oběd,rozloučení s druhou skupinkou...

Šla jsem do tanců. V pondělí je sice kroužek pro malé,ale nikomu nevadí,když tam příjde někdo z druhého stupně. Pro mladší je to dokonce lepší,protože se podle nás učí,navíc je to pro nás sranda. Mají suprové průpovidky. A taky mězi nimi nejste za tele.
Z druhého stupně jsme se sešly tři. Předvedly jsme dětem cha-chu,pak náš starý známý jive na písničku Candy man. Nechápu,že jsem tak známou sestavu zmotala. Ještě k tomu na samém konci.
Potom mě začal bolet kotník,který mě bolel už na lyžáku a mě to absolutně odepsalo z tancování,aspoň pro tu lekci. Seděla jsem na židli,tleskala,zpívala,občas jsem jednou nohou dupla.
Musela jsem jim přeci udržet rytmus!

O víkendu jsem hodně cvičila na housle. Vyplatilo se.
V pondělky totiž jezdím do hudebky na hodiny houslí,teď už ke své mladé učitelce. Zahrála jsem ji jednu skladbu bez not,pak stupnici a už byl konec hodiny. Vysloužila jsem si jedničku. Práce se prostě vyplatí.

V úterý se šlo do školy opět krásně,protože jsme opět byli bez odpoledka-tělocviku. Odvolali nám to proto,že v tělocvičně byla nějaká basketová soutěž. Takže-čtyři hodiny! Den to byl úžasný.
Po škole jsem vyvenčila pejska a sedla k počítači. Umím snad něco jiného?
Naštěstí jsem musela do tanců. Opět jsem měla špatnou nohu,takže jsem moc nenatančila. Byla to ale ta druhá,a to,jak jsem se ve škole poprala. (já se nezdám,ale jsem divoška ).
Víte,co mě na tom tancování štve? Že tancuju úplně suprově,když se nikdo nedívá. A když se dívají,hýbu se nějak divně a třeba zapomenu propnout nohu.

Dneska jsme šli do kina na vzdělávací program. Zní to nudně,ale náhodou je to celkem zábavné. Dva cestovatelé ukazují fotky a krátké reportáže o nějaké zem,kterou navštívili. K tomu naživo mluví. Tentokrát to bylo o Indii. Zajímavé...

Odpoledne jsme šly s holkama do obchodu. Koupily jsme si sukni s laclemi. Vypadá to hezky. K tomu máme bílé pásky. Možná se v tom někdy nafotím. Ještě uvidím.
Nakonec bych se vás chtěla zeptat na moje články. Nejsou psané trošku nudně? Nejaou zbytečně podrobné? Jak byste je změnili? Pište své názory. Chci,aby to tu bylo co nejlepší. Ikdyž to asi nikdy nespravím...

Vaše nenapravitelná KájaJája

Přežít

23. března 2009 v 15:35 | Kája-13 let |  Knihy
Po dlouhé době vám představím knihu. Ne,že bych nečetla,spíš naopak . Ale nechtělo se mi psát o knihách. Byly to spíš deníky

Dnes se podíváme na knihu Přežít. Opět je od Jacquline Wilsonové,od spisovatelky,kterou mám nejradši. Nebojte,na příště mám nachystanou jinou spisovatelku ☺.

Knihu ilustroval Nick Sharat a do češtiny přeložila Daniela Feltová. Vydalo ji nakladatelství BB/art.

Kniha vypráví o chlapci,který se jmenuje Tim.
Jeho tatínek ho jednou přihlásí na sportovní tábor,přesto že ví,že Tim nerad sportuje. Vlastně mu to ani moc nejde. Tátu to ale nezajímá...
Takže jednou Tima odveze do tábořiště. Ze začítku je to hrozné. Všichni se mu posmívají,protože hned první den hráli softball,a tam potřebujete umět chytat. To Tim ale neuměl,takže byl celý večer za blbce.
Další den slaňovali. Tim se pustí lana a bojí se dolů. Jack,jejich hodný vedoucí ho nakonec přesvědčí,aby slezl.
Timovi se tam pořát nelíbí. Všechno co dělali byly blbosti,které mu nešly.
Na závěr je čekal velká soutěž. Měli napustit do kyblíku vodu a s tou vodou běžet k potoku. Pak se dostat na druhou stranu,aníž byste se namočili. Tohle chtělo trošku chytrosti,ale právě naše telátko Tim na to příjde a celotáborovou hru vyhraje Timuv tým-tygři.
Všichni pak mají Tima rádi,i přezto,že neumí sportovat.



Kniha je zvláštní tím,že je psaná o klukovi. Víte,u Wilsonové to zrovna typické není ☻. Je ale hezká a doporučuji vám,abyste si ji přečetli. Pro mladší čtenáře,a dokonce i pro kluky :-).

Jak jsme jeli do Krnova

22. března 2009 v 9:39 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Jak už víte,musela jsem odjet o den dřív z lyžáku,abych mohla jet na soutěž.

Na soutěž z orchestru,k vůli které jsme byli na soustředění.

Bylo to celkem fajn .

Musela jsem vstanout v pět hodin ráno,protože v půl sedmé jsme odjížděli od hudební školy,která je odsaď vzáledná čtvrt hodiny autem. Tatínek mi slíbil,že mě tam odveze. Chudák musel tak brzo vstávat .

Od domu jsme vyjížděli v šest hodin. Raději,abych tam byla dřív. Jenže jsem tam byla nějak moc brzo.
Před školou jsem totiž stála první,nebyl tam ani učitel. Postupně jsme se sešli.
Pak přijel autobus a my jsme vyjeli...
První půl hodinku byl v autobuse celkem rachot. Všichni mluvili a smáli se. Postupně to ztichlo,až jsem se dívala,že v autobuse bylo hrobové ticho. Rozhlídla jsem se a... Všichni spali. Srandovní pohled. Tak jsem si řekla,že když můžou spinkat oni,můžu i já. Zavřela jsem oči. Usnout jsem sice nemohla ale i tak to bylo příjemné.

Autobus se houpal dál a dál. Po hodině a půl cesty nás probudil učitel se slovy,žemá pro nás kapesné. Všichni se protahovali a brali si od učitele padesáti korunu. Na oběd prý nepůjdem,tak abysme mu neumřeli hlady.

Potom už jsme nesali. Autobus už stejně parkoval. Vzali jsme nástroje a batohy a vystoupili. Hm,Krnov není špatné město. Pak nás zavedli do jednoho kostela,kde jsme se převlíkli a rozbalili nástroje. V půl desáté jsme přišli na řadu. Porota seděla nahoře,tudíš na nás měla dobrý výhled.
Viděla všechno,i jak jsme blbě tahali a tak.
Náš program trval osm minut,pak už tam šel nějaký jiný orchestr.
V šatně jsme se převlíkli zpět do civílu,věci dali do autobusu a dostali jsme rozchod po městě.

Ten Krnov je nějaké kostelové město. Zkoušela jsem fotit na mobil,ale nic z toho nevylezlo. Bylo tam šero a to můj mobil rád nemá. Mám dost nekvalitní foťák,ale aspoň,že nějaký je,že?

Šla jsem do infocentra a tam si koupila pohled a turistickou známku.

Pak jsem tam ještě tak pobloudila a nakonec šla zpět do kostela sv. Ducha,kde mělo za chviličku začít vyhlášení.

První místo.

Jsme dobří. Za měsíc možná pojedeme do Olomouce,na celostátní kolo.

S dobrou náladou jsme odjížděli do Frýdku-Místku. zase to trvalo tak necelé dvě hodiny.

Byla jse z autobusů znechucena,ale venku byla zima,takže jsem naskočila na MHD a frčela nahoru.
Dojela jsem. Na hodinách jsem viděla,že je půl druhé,čas,kdy se měly děcka vracet z lyžáku. Šla jsem tedy před školu. Lyžaři už tam stáli a čekali a rodiče. Trošku jsem pokecala a pak mazala domů říct mamce tu skvělou novinu


P.S. Ono to tak skvělé není. Jestli nás pošlou do Olomouce,budu muset změnit termíny příjmaček. Držte palce,aby to vyšlo.

20.3.2009: Všude dobře,doma nejlíp

20. března 2009 v 17:07 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Tak jsem tady z lyžáku. Hurá,sláva,vrátila jsem se živá a zdravá.




Pátek třináctého

14. března 2009 v 9:50 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Ve čtvrtek jsem psala,že možná stihnu do lyžáku napsat článek. Počítala jsem ale s tím,že nebude inspirace. Ha ha. Včera jsem měla opravdu akční den.

12.3.2009:Předlyžáková nálada

12. března 2009 v 18:10 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Od prázdnin je můj život opravdu o ničem. Je sice teprv čtvrtý den po,ale i tak je to k ničemu.

Vlastně ani nevím,o čem budu psát. Je to chyba,já vím, Člověk by měl vědět,o čem píše. Většinou to vím. Aspoň přibližně. Tenhle článek je ale vycucaný z prstu,prostě jsem dostala chuť napsat na blog. Jo blog,moje potešení ze života. Co bych si bez něj počala! (Heh,minule jsem nadávala na to,že jsem z blogu závislačka a tak,a najednou je to dobře )

V pondělí první a druhou hodinu jsme,stejně jako každý týden,měli informatiku. Myslím si,že už jsem se někdy zmíňovala o tom,že mě informatiky nebaví. Nic se totiž neučíme. Sice veget,ale je
to nuda. Doma vydržím na počítači dlouho,ale ve škole to je něco jiného. Loni jsme celé hodiny vypisovali o vzniku počítače,probírali důkladně program malování a dostávali za úkol malovat obrázky. Letos? Září,říjen,možná i listopad jsme psali,ale méně. Bylo to o všech těch hardwarech v počítači,potom o programu Zoner Callisto,který jsem si potom chtěla stáhnout. Našla jsem si to na internetu a přošla na to,že nás učitel zapomněl upozornit na jednu věc: program se musí koupit.
Zoner Callisto jsme probrali a nastalo volno. A nuda. Dokonce ve volnu sepisuju článek To je nuda. Není to článek,jen pořád dokola píšu ,,to je nuda". Pak mě začne nudit i to a já se můžu zbláznit.

Blázním i s třídní. Celá třída jsme se na ni těšili. Divila jsem se,ale tu radost jsem pociťovala taky. A ona? Jsme s ní sice teprv druhý týden,aleuž tak bych ji nejraději zase poslala na marodku. Problémy neumí řešit jinak,než křikem. A já mám z toho vždycky trauma. Vím,že to není na k vůli mě (většinou,dále se odzvíte,že jsem byla oběť i já!) . Jenže já to nechci slyšet. Nemám ráda,když někdo po někom křičí. Ještě k tomu řeší blbosti,třeba to,že je tabule škaredě smazána,přitom má jen jednu,nepatrnou skvrnku. A když neřeší blbosti,tak ovlivňuje neprávem.
Například seřve šatnářku,když se něco stane v šatně. Třeba včera někdo počmáral lavičku,jednu bundu a aktovku žlutou temperou. Holky měly co dělat,aby to trošku v umyvadle umyly,aby to to nevapadlo venku blbě. Schytla samozřejmě Katka-šatnářka,ačkoliv byla sama poškozena. Té se zas přihodilo něco jiného. Někdo ji vzal šátek. Nakonec ho našla,ale doma is všimla,že má uprostřed velkou díru.

V úterý jsme šli k zubaři.Máme totiž na škole zubaře,respektive zuvařku,ke které chodí většina děcek ze školy. Jednou za půl roku si nás pozvou z výuky...Kdyby to bylo něco milejšího,tak bych souhlasila. Ikdyž nejsem ten typ,který se nervuje k vůli zubaři,protože mám zdravé zuby. Tentokrát se mi ale menším nedopatřením udělal kaz,takže jsem den předtím málem nespala. Měli mi totiž poprvé vrtat a vůbec... Stejně jsem byla mezi prvními odvážlivci. Šla jsem,ještě s moji sousedkou a jednim klukem,který je ukecaný tak moc,že když jste s ním,tak nemůžete mlčet. Tak jsme šli a něco povídali,když tu na nás vletěla třídní,proč tak řveme,že prý nemusí všichni vědět o tom,že jdeme k zubaři. Naštvala jsem se,ale navrch jsem to nedala poznat. Pak třídní zavřela
dveře a my jsme se do řeči pustili znovu,tentokrát jsme pomlouali třídní. Zubařka sídlí na úplně opačné straně školy,než máme třídu. Aspoň se třída prodloužila. Čím jsme byli dřív,docházely nám slova. Teda mě Kristě. Mojmír pořád vtípkoval a tak. Vysvětlil to tím,že lidé,co mají zdravé zuby se nemusí zubaře bát. To je sice pravda,ale v jeho případě to neplatí. Do křesla šel první a my jsme se mohly v čekárně úpln psychicky zhroutit,protože tam byl dvacet minut. Myslela jsem si,že ti se zdravými zuby tam jsou tak tři minuty. Chtěla jsem to poznamenat,ale netroufla jsem si. Bylo mi hrozně. Přede mnou šla ještě Krista a já trčela v čekárně. Kika taky měla něco se zubem,ale určitě tam byla menší dobu. Pak jsem přišla na řadu já. Udělalo se mi špatně. Sedla jsem si,křeslo vyjelo nahoru,zubařka mi poťukala zuby a řekla,že ten kaz je na mlíčňáku a nic s tím dělat nebude.Oddech. Šla jsem zpátky do třídy a musela jsem poskakovat. Všichni byli ve třídách,takže mě nidko neviděl. Myslím,že jsem moc nedupala,takže moje poskoky nemohl nikdo slyšet. Až na paní,která má dobrý sluch. Uhodli jste správně:třídní. "Co ty tu tak skáčeš? A co to vlastně mělo znamenat s tím Mojmírem a Kristýnkou?" Odpověděla jsem něco ve smyslu,že jsme neřvali a rozloučila se se slovy,že musím do angličtiny,protože jsem předtím chyběla a skoro nic nevím. Myslela jsem,že od ní bude klid,ale ona pak přišla ještě o přestávce ten náš ,,křik" řešit.
Aspoň,že jsem ve zdraví přežila zubaře.


Včera jsme konečně dostali informace o lyžáku. Trošku jsme se báli,že se to včas nedozvíme. Stejně nás informovali pozdě. Předtím jsme věděli akorát to,že se tam jede 15.3.,to je vše. Včera se nám konečně dostavily další informace. Třeba,že máme být před školou ve čtvrt na deset. Pro mě no problem,ale mamka mě tam doprovodí,protože by asi měla. Už ji vidím,jak vstává v neděli dřív jak v devět. Snad to zvládne.

Vůbec jsem z lyžáku celá na nervy. Lyžovat neumím-nesmějte se mi. Ani nevím,jak to bude probíhat a tak. Asi znáte ten pocit,když máte jet někam,kde to neznáte, a ještě k tomu tam máte přespat. Vyléčte mě z toho.

Jsem celá špatná s rozchodu dvou lidí. A sice Rachel a Rosse.Už jsem psala,že tím seriálem žiju. Možná,že někteří z toho byli taky trošku smutní,ale s nikým to určitě nezamávalo tak,jako se mnou. Už jsem přemýšlela,že se na to přestanu dívat,ale to bych nedokázala. Vážně,jsem s nimi spojena.

Zítra máme mini-vystoupení z orchestru.Budeme vystupovat s našim soutěžním programem na nějakém vyhlašení nějakých cen. Nic o tom nevím,ale je to čest,že si nás pozvali. Jsem trošku nervozní,že to zpackám. Ale každopádně tam půjdu. Když mám jet za týden an soutěž,tak taková generálka mi vůbec neuškodí.

V sobotu začnu balit a v neděli odjedu. Možná se ještě zmůžu na článek,pokud bude inspirace,nebo aspoň nálada,tak,jako tomu bylo teď.


Kája

Jaké chyby jsem se jako blogérka dopustila?

11. března 2009 v 16:19 | Kája-13 let |  Co si myslím
Na Srdci blogu vyhlásili novou soutěž-březnovou. Téma? ,,Jakou největší chybu jako bloger nebo blogerka jste udělali?" Když jsem teď psala ten název,napadlo mě,že to má trochu divný slovvoslet. Já bych dala to ,,jste" trošku jinde. Připadá vám to tak,nebo to jsou moje (mé?) divné iluze.

Ze začátku jsem nevěděla,jestli se mím zapojit. Originální chybu jsem vážně neudělala. Bylo to několik malých,nezajímavých a celkem běžných chybiček. ,,Má to vůbec cenu? " říkala jsem si,když jsem se o soutěži porprvé dozvěděla. Nakonec jsem si řekla,že jo. Kdo nehraje,nevyhraje. Krom toho je to skoro rok,co jsem vyhrála (ehm,skoro vyhrála ) v soutěži o nejlepší banner. Koukněte na vyhlášení,jsem tam napsaná.Tak by to mohla být nějakátradice,no ne?

Tak vidíte,od chybiček jsem se dostala k banerům. Trošku se rozepíšu. Snad to nebude Pavlovi vadit . Tak se na to vrhneme...

8.3.2009: Konec práznin

8. března 2009 v 12:08 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Dneska nám končí jarní przdniny. Sice jsem psala,jaká to byla nuda,ale musím říct,že to byly krásné prázdniny.

6.3.2009: Žiju dva životy...?

6. března 2009 v 8:40 | Kája-13 let |  Kájinči deníček
Ani byste tomu nevěřili. Přátelé. Známý americký sitcom. Každý určitě viděl aspoň jednu epizodu.
Někdo jich viděl víc. Hodně moc lidí vidělo celý seriál. Hodně lidí jsou maniaci. Ale jen já tím hloupým seriálem úplně žiju...

Jo,ale to jsem unikla hlavní myšlenka článku. Připadá mi,že žiju ještě jeden život,v tom seriálu. Připadá mi,jakobych byla jeden z nich. Když je někdo smutný,jsem smutná taky. Ale proč? Strašně fandím Rossovi a Rachel,ale kdybyste tušili jak...Jako bych byla Monika. Ross můj brácha,Rachel nejlepší kamarádka. Kdo by jim to nepřál? Přá by jim to každý,kdyby to byli opravdoví lidi. Ale to jsou přece jen vymýšlené postavy! Abysmepoznali Rachel,potřebovali jsme samozřejmě toho,kdo ji vymyslel,Jenifer Anistonovou a Miriam Chytiovou. Pro ostatn je to vážně jen nějaká vymýšlená postavička,pro mě opravdová slečna. Když Rachel v desáté řadě oznámila,že odletí do Paříže,mě to poznamenalo až do noci. Epizoda skončila a já jsem z toho byla špatná,usánala jsem se smutnýma myšlenkama potom mě honily divoké sny o tom,že s ní sadlo letadlo atd. Proč tím tak žiju?
Nejvíce samozřejmě žiju právě tou známou mileneckou dvojičkou,Ross a Rachel. Místo tohoabych oplakávala hádky v mém okolí,oplakávám jejich hádky. Tak že bych žila f.r.i.e.n.d.s životem více,než tím svým? Proč to tak je¨? Proč? Co budu dělat,až seril skončí? Zblázním se?
Ne,budu si jen domýšlet jejich příběhy tak dlouho,než to ze mě vyprchá. Ach jo,Přátelé,ani nevíte,jak vás mám ráda... Mnohem víc,než své okolí a tak. Hloupé vymýšlené postavy,které v mé hlavě žijou...

Oblíbené hry 2/3

3. března 2009 v 20:53 | Kája-13 let |  Inter(fer)net
Pokračování třídilného seriálu o oblíbených hrách,které pravidelně hraju na blog.blog.cz . První část si můžete přečíst tady.

Miss 2009

2. března 2009 v 20:28 | Kája-13 let |  Co si myslím
Foto: web.nova.cz / Korunka pro miss 2008


Životopis Fíka

1. března 2009 v 8:22 | Kája-13 let |  náš pejsánek fík
Rubrika vznikla už na začátku blogováni,tedy před rokem. Vlastně to byla první rubrika,kterou jsem za svou blogovací kaliéru vytvořila. Článek byl do ní však jeden-druhý článek v mém životě.
Tomu se trošku divím,protože Fíček je moje zlatíčko.