Kájin blog na Blog.cz

Nebojte, nezačnu se podobat bulvárním časopisům. Nezačnu komentovat, že nějaký herec má ženskou. A ani si tady nebudu vylévat srdíčko, že má ženskou R. Ženskou si totiž našel někdo úplně jiný. Je slavný? Možná ano, protože už jsem o něm na blogu psala. (odkaz) Náš kos, kterého už kdo ví kolikátou zimu přikrmujeme, letos slavnostně přiletěl i s kosicí.

Původně jsme chtěli krmit všechny ptáčky, kteří tady žijí, ale kos si nás přivlastnil. Poznám ho. Má žlutý nos a je strašně vypasený. K ostatním ptákům se chová strašně. Jakmile chtějí u nás zobat, kos se najednou objeví a začne je vyhánět. Tohle dělá sýkorkám a vrabcům. S kosy se pouští do boje. Je sranda je pozorovat, jak pobíhají po zábradlí balkonu... A tak jsme si zvykli na skutečnost, že místo hladových ptáčků krmíme jen jednoho nenažraného kosa.

Až do letošní zimy. Jak už jsem řekla, chodí tu i kosice. Když zobe, kos sedí na zábradlí. Možná hlídá, jestli nepřiletí někdo jiný a je připraven kosici bránit. Ale kdo ví. Možná že není takový gantleman a naopak kosici hlídá, aby toho náhodou nesnědla hodně.

S krmením kosa máme hodně zážitků. Když jde někdo z nás se sáčkem nasypat na balkon semínka, náš pes vůbec nechápe, kam s tím jídlem jdeme a proč mu ho nesypeme do misky. Ptačí zob schováváme na stejné místo, jako granulky a psí dobroty, takže když tam něco bereme, on si automaticky myslí, že je to pro něj. Nejšílenější byly moje nemehlovské nehody. Kdo zde chodí delší dobu, ví. Stalo se to dva roky zpátky.

Bylo jaro a mamka uklízela na balkoně. Dala mi do ruky plech, ve kterém byly semínka a řekla mi, ať je odnesu ven a vysypu je do křoví, kde se ptáci hodně zdržují. Tak jsem řekla že jo. Nedošla jsem ani ke dveřím a troška semínek se vysypala. Když jsem se shýbla, abych těch několik semínek posbírala, vysypala se další. Začala jsem se smát a tím vyskočilo dalších pár. Celkově toho ale bylo docela málo. Slavnostně jsem se obula a vyšla jsem ven. Jdu po schodech dolů a - jejda, ujela mi noha. Vše, co bylo na plechu, se vysypalo všude možně po chodbě...

No jo, jaro. Ani si nedovedete představit, jak se těším. Zima už mi leze krkem. A skoro nesvítí sluníčko. Je to strašně pesimistické. Těším se na zelenou barvičku a na kytičky kolem. Touhou po jaru jsem už nakreslila obrovské slunko (a nalepila jsem ho v kuchyni na stěnu), tři květiny z krepového papíru (a zabodla jsem je do květináče s banánovníkem), motýlky (kterého jsem zavěsila v kuchyni k lustru) a nakonec jsem nakreslila obrázek, na kterém je malinois válející se v pampeliškách. Dle mého názoru se jedná o povedený obrázek, ale na blog ho pro jistotu dávat nebudu, abyste se mi nesmáli.

Své známky na vysvědčení však klidně zveřejním. Jednak už tu jednou napsány byly a dokonce jsem i spokojená. Nikdy jsem známky neřešila, vždycky mi to bylo tak jedno, ale teď mám radost. Dvě trojky, šest dvojek a čtyři jedničky. Super. Ne že by mi v tom dějáku nemohl dát šanci. Myslím, že od něj byl hodně nespravedlivé, když mi dál trojku rovnou. Na lístečku na čtvrtletí jsem měla 2-3 a z jediné písemky, která se pak psala, jsem dostala 2-. Čili to s tím vůbec nepohlo. Ale co. Aspoň není trojka z fyziky tak sama. Pochybuju že mám šanci mít z fyziky něco lepšího, dokoud máme profesora, jakého máme. Ikdyž možné je všechno. Dva a půl roku jsem říkala, že na dvojku z chemie nemám a co to? Ona je tu. Obávám se, že to ale byla jen náhoda.

Na vysvědčení v ZUŠce jsem dostala dvě jedničky. Z orchestru, i ze solové hry.

Den vysvědčení byl šílená pohodička. Učili jsme se dvě hodiny, pak následoval volejbalový turnaj plus doprovodné akce. Věci, které se u nás obyčejně dějí poslední den před Vánocemi, ale letos byly kvůli státnímu smutku zrušeny. V tělocvičně se hraje finále volejbalového turnaje. Kdo nehraje, má na výběr. Buď se kouká, anebo se zapojuje do vedlejšího programu. Já a R. jsme se zapojili do ,,různých deskových her". Hry jsme ale nehráli, my jsme četli. Nejlepší činnost. A nikdo neměl kecy. U třídní jsme si získali velké pochopení. V kabinetě měla taky otevřenou knihu... :)

Rozdávání vysvědčení bylo napsané na pátou hodinu. My jsme začali trošku dříve a ve dvanáct jsme už byli se vším hotovi. Byli jsme první z celé školy. Na obědě jsme byli sami, zbytek naši školy jsme potkávali až u skříněk, ty rychlejší cestou z jídelny.

Včera u nás měřili azbest. Pomoc. Doufám, že to vyjde dobře, protože kdyby měli měření provádět ještě jednou a po celé školy, tak by mě asi kleplo. Přístroje, kterýma se to měří, strašně vrčí. Kromě toho se v místnosti nesmí větrat, takže hodiny strávené s vrčítkem byly hrozné. Ještě že měření neprobíhalo ve všech třídách a tak jsme to neposlouchali celé dopoledne. Úleva byla, když v průběhu šesté hodiny přišla paní z hygieny a přístroj odnesla. Rázem bylo tak krásné ticho. A mohlo se větrat. Myslím, že zdrojem mé bolesti hlavy nebylo vrčení, ale vydýchaný vzduch. Naštěstí mě nebolela hodně...

Na závěr: jídlo v Eurestu je úplně ,,horké". Dala jsem si v pasta baru dva karbanátky, opečené brambory a teplou zeleninu. Opečené brambory studené. Karbanátky studené. A co víc. Teplá zelenina studená. No nekleplo by vás?

Kája