Jsem ukecaná?

12. září 2013 v 20:28 | Kája-17 let |  Zajímavosti
Někdy se mi protiví, jak pořád mluvím a od osoby, která se mnou je, skoro nic neslyším. Jindy mám zas divné pocit, protože nic neříkám. Jak je to s moji ukecnaností? Dá se se mnou mluvit, nebo se na všechny kolem jenom usmívám?


Jsou lidé, kteří melou za všech okolností. Jsou lidé, kteří za všech okolností mlčí, například náš tichý spolužák, který raději komunikuje posunky, než aby něco řekl. A pak jsou takoví jako já, ukterých člověk nikdy neví. Někteří by vám potvrdili, že jsem strašně ukecaná, jiní zas, že nic neříkám. Někteří mě znají v obou směrech a možná by i vysvětlili, jak to se mnou je.

Samozřejmě záleží na lidech a na jejich počtu. Marně se snažím vykoumat, na čem víc. Jeden by asi řekl, že na lidech. Něco na tom bude. Ale když si vybavím, že jsem se na soutěži dost pobavila se spolužačkou, se kterou jsem si předtím nějaké dva roky neřekla ani slovo, ani to blbé ahoj, říkám si, že tak horké to asi nebude. Kdybychom tam byly tři, bavily by se ty dvě spolu a já už bych moc nevěděla, co říkat. Nebo bych se v jejich povídání úplně ztrácela a za chvíli vypla.

Jo, fakt vypla, mozek na minimu, vnímá, že někdo něco mluví, ale probere se, jenom když se ho náhodou někdo na něco zeptá. A to ta otázka musí být mnohdy i zopakována. Nesmějte se, je to tak. Nedávno jsem absolvovala výlet, na který nás jelo šest. Samí super lidi, ale ten počet už byl prostě moc. Když přišla chvíle zaseknutí programu, která mě vůbec nebavila, mozek vypnul a odmítal spolupracovat. Na normální systém nenaběhnul ani při zlepšení programu, zdálo se mi jako kdybych všchno dělala tak nějak víc s donucení a přitom někde hluboko uvnitř spala. Vyřčená slova by se dala na prstech počítat...

Stejně jsem ukecaná když jedu do školy s holkama. Ve čtyřce je to ještě docela v pohodě, to se aspoň trochu pobavíme s Terkou. Jak Terka nejede, dělám křena těm dvěma, sleduju okolí a občas se zasměju. Ukecaná jak něco... Zajímavé je, že když tak jedu se třema klukama, je to o něco lepší. Celkově se mi lépe povídá s klukama, neřeší moc kraviny, pokud nedojde na to, že malé bažantky jsou nevyvinuté...

Pak jsem jenom s jednim člověkem a pusa mi jede o sto šest. Tak moc, že dokonce musím říct ,,Sakra já moc melu, povídej teď něco ty." Zajímalo by mě, jestli se mezi čtenáři najde taky někdo takový... Někdo, kdo tiše sedí a čeká na pravou příležitost se pořádně vykecat!


Kája
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 David | E-mail | Web | 12. září 2013 v 21:04 | Reagovat

,,Sakra já moc melu, povídej teď něco ty." - myslím, že to samé nebo něco podobného, jsem už od tebe aspoň jednou slyšel. :-D

Jinak pěkný článek, trochu v tom vidím i sebe, že prostě v jedné společnosti jsem ukecaný dost, v jiné zas málo. Taky mi více sedí konverzace mezi 4 očima než mezi 6, 8, 10, n+2. :D

2 Jája | E-mail | Web | 12. září 2013 v 21:31 | Reagovat

Jsou tam pasáže, kdy uvažuju, jestli pášeš o sobě nebo o mně? :) Sice raději poslouchám a často ani neceknu a jenom přikyvuju, ale když mluvím s někým málomluvnějším, začne mi to mlet o sto šest.

3 Molly | Web | 12. září 2013 v 21:58 | Reagovat

Taky v tom vidím sebe. Když jsem s jedním člověkem tak mluvím hodně, ale musí to bejt člověk, kterýho dobře znám. Naopak když jsem sama s někým koho jsem právě poznala mám s konverzací problémy. Dokonce se aj vyhybám očnímu kontaktu a tak :D

4 Anne | Web | 12. září 2013 v 22:04 | Reagovat

Tenhle článek se mi moc líbí a to ze dvou důvodů! První je ten, že vážně dobře píšeš. A ten druhý je, že vím, že v tom nejsem sama.
Když někoho moc neznám, nemluvím skoro vůbec, nevím co říct a těžko se mi seznamuje s novýma lidma.
A když u lidí, co znám dobře mi jede pusa o sto šest a nikdo se nedostane ke slovu, až je pak pobízím, jak jsi napsala i ty.
No ale poslední dobou mám zase chvilky, kdy prostě nemám potřebu mluvit...takže já fakt nevím - jsem ukecaná nebo ne? :D

Mě naopak občas vadí se bavit ve více lidech,protože se prostě chci dostat ke slovu a pak lidem skáču do řeči. Ale zároveň mi vadí, když jsme jen dva/dvě a nevíme co říct. Jo, pak je to trapný...
A k mluvení s klukama - taky se mi s nima kecá líp, protože (jak jsi řekla) neřeší kraviny a řekla bych, že já taky ne, pak mi jen vadí narážky od holek, když to není pravda...

5 David | E-mail | Web | 12. září 2013 v 22:19 | Reagovat

[2]: V tom se taky dost vidím - hlavně to s tím málomluvným člověkem. :D

6 bažantka | 13. září 2013 v 13:36 | Reagovat

Upřimně. Copak ty s holkama neřešíš vyvinutost kluků?

7 Meggy | Web | 13. září 2013 v 21:13 | Reagovat

Taky se mi to stává. Přijde mi, že pořád mluvím a skoro nikoho nepustím ke slovu. A pak z toho mám blbej pocit. Je to divný.

8 Zdebra | Web | 14. září 2013 v 16:10 | Reagovat

Jsem spíš mlčenlivá, ale hodně záleží na lidech. Většinou jen poslouchám. Vždycky, když mám co říct, tak si to napřed promýšlím a pak už je jiný téma, takže radši mlčím, než abych byla za retarda. :D Ale někdy se stane, že furt melu. To je většinou, když jsem někde s někým, kdo taky moc nemluví. Tak mi je pak blbý být ticho.

9 my-wonderment | E-mail | Web | 15. září 2013 v 16:54 | Reagovat

Máme to stejně. Melu, melu, melu, stále :-) A nejde to zastavit, ale beru to tak, že taková prostě jsem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama