Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Myšlení malé Kájinky

3. února 2014 v 17:22 | Kája-17 let |  Když jsem byla ještě malá
Dítě toho o světě ještě mnoho neví, proto si mnoho věcí samo domýšlí. Jelikož mám dobrou paměť, své myšlenkové pochody si dodnes pamatuju. A proč se o ně nepodělit s vámi?



Mikuláši, Mikuláši, kdo to tady děti straší?
Hodně jsem přemýšlela o tom, jak to vlastně je s Mikulášem. Je pěkné, že nás v prosinci navštíví, ale co jinak dělá, že ho za celý rok nikde nepotkám? Často jsem o tom v takových souvislostech přemýšlela. Probírala jsem to i s maminkou. Ta mi řekla, že ve skutečnosti Mikuláš s čertem neexistují, že jsou to obyčejní lidé, kteří se namaskují. Zdálo se mi to jako rozumné. Své představy jsem tedy upravila. Ve městě bydlí dva pánové, kteří v listopadu nakoupí sladkosti pro všechny děti a pak je v převleku navštíví. Jeden rok nám rodiče nedomluvili nikoho cizího. Za čerta se převlékl taťka. Pak jsem se pořád myslela na ty pány v převleku a bála se, že neví, že na nás šel taťka a tak budeme muset zpívat ještě jednou. (Své uvažování dnes opravdu nechápu, dnes bych doufala, že dorazí a budeme tak mít dvojnasobnou nadílku.)

Co se mi pletlo
Jakožto zvídavé dítě jsem hodně brzo věděla, že ty žluté kytky, které babičce kvetou na zahradě, se jmenují narcisy. Stejně tak jsem věděla, že ta dobrota, která mi vůbec nešmakuje, je marcipán. Vidíte podobnost těch slov? Měla jsem z nich v hlavě pěkný guláš. A to ne že by se mi pletlo co je co, bylo to složitější. Já jsem totiž nevěděla, jestli je to narcis a marcipán nebo marcis a narcipán. Podobný zmatek jsem měla i v jiných slovech. Třeba kalendář a kancelář.

Hlášení na nádraží
Kdysi ,,dávno", než opravili frýdecké nádraží, nedalo se hlášení moc rozumět. Aspoň já a sestra jsme nerozumněly ani slovo. Měly jsme teda vlastní teorii. Pán u mirkofonu mluví zvláštním jazykem, kterému rozumí pouze vlaky, a tak jsou informovány o tom, kam a v kolik hodin mají jet. Potom jsem se pořád bála, aby to našemu vlaku neřekli špatně a aby nás neodvezl do ZOO, když jsme chtěli jet k babičce a podobně.

Dřevěný úsměv
Když jsem se fotila, měla jsem se samozřejmě usmívat. Nasadila jsem dřevěný úsměv s vyceněnými zuby a myslela jsem si, že jsem nejkrásnější na světě. Mamka mě neustále napomínala, že nechce vidět ten dřevěný úsměv. Já ale nechápala, co dřevěným úsměvem myslí. Jednou mi předvedla, jak se teda mám usmívat. Od té doby už jsem se usmívala pěkně. Co jsem ovšem nechopila, bylo označení mého původního úsměvu za dřevěný. Myslela jsem si, že zuby představují dřevo, a proto, když jsem zuby cenila, byl můj úsměv dřevěný.

Rovnat dlaně, rovnat!
Uvědomte si, v jaké poloze máte ruku, když ji nedáváte žádné příkazy k pohybu. Prsty jsou ohnuté směrem ke dlaním. To mi dokázalo dělat velké starosti. Co když se v noci prsty dlaní dotknou a pak k ní přirostou? Jak bych potom mohla jíst, hrát si a oblékat se? Kdykoliv jsem měla čas se na to soustředit, snažila jsem se dlaně rovnat a mít prsty daleko od sebe. Kdybych se tehdy zeptala mamky, dozvěděla bych se, že se nemám čeho bát. Já však neměla potřebu se ptát, byla jsem přesvědčená, že mám prostě pravdu.


A co vy, pamatujete si o sobě něco podobného?

Kája

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vanimaré | Web | 3. února 2014 v 17:38 | Reagovat

Zajímavé úvahy z dětství. Já si něco podobného nepamatuji. :-)

2 Smoke. | Web | 3. února 2014 v 17:50 | Reagovat

Úsměvné. Slova se mi pletla taky. Například jsem se strašně dlouho nemohla naučit říkat časopis - byl to pro mě čapisos :D

3 yuripovidky | Web | 3. února 2014 v 17:58 | Reagovat

Fůj, nejhorší blog na světě!!!
P.S.: Píšu líp!!!
P.P.S.: Otřesný dess!!!

4 Kája | E-mail | Web | 3. února 2014 v 18:00 | Reagovat

[3]: Jéééé, Yuri ještě žije! :D

5 David | E-mail | Web | 3. února 2014 v 18:04 | Reagovat

O tom Mikuláši už tady byla nedávno zmínka, ne? Jinak zbytek neznám a nejvíc mě "nečekaně" pobavilo hlášení na nádraží. :-D :-D

Co mě teď napadlo, tak třeba brácha místo plytký talíř říkal plátkový talíř. :D

6 šarmánka | E-mail | Web | 3. února 2014 v 19:19 | Reagovat

Zajímavé úvahy, nejvíce mě zaujala ta s rukama, nikdy jsem si nic takového nepředstavovala :-D. Abych si přiznala, nic si nepamatuji, nu což, však já si vzpomenu :D.

7 Tia | Web | 3. února 2014 v 20:19 | Reagovat

Kdykoliv jsem šla po chodníku, vyhýbala jsem se šlapání na tmavší čáry dláždění, případně jsem na ně musela položit celou nohu. Ani nevím proč. :D

8 pavel | Web | 3. února 2014 v 21:23 | Reagovat

Super dětské postřehy... to se mi líbí. S tím vlakem, dlaněmi a tak :-D
Ohledně jeho, jak jsi mi psala, měl jsem jsem stejné zkušenosti...  lezl mi taky na nervy... Takoví lidé prostě jsou a měli by si to uvědomit, protože tímhle chováním se každému znelíbí... nedají lidem pokoj. Jedním slovem puntičkáři.

9 Xanya | Web | 4. února 2014 v 18:32 | Reagovat

[4]: Ahoj,můžu se zeptat-tys s Yuri chtěla udělat rozhovor? :) :D

10 Nikoletta | E-mail | Web | 4. února 2014 v 21:07 | Reagovat

Páni :D Ako dieta si mala zvláštne domienky :D

11 Kája | E-mail | Web | 4. února 2014 v 21:45 | Reagovat

[9]: Ano! Škoda, že mi to nevyšlo :( :D

[2]: Učitelka ze ZŠ říkala v dětství místo autobus busauto. :D

[5]: Plátkový talíř :D :D Já jsem plátkovému sýru říkala placatý. Zůstalo nám to dodnes. :D

[6]: Opravdu jsem se toho děsila :D

[10]: To jo, bylo toho i víc. Určitě to tak měl každý, ale všichni bohužel nemají tak šílenou paměť jako já.

12 Any | E-mail | Web | 4. února 2014 v 21:54 | Reagovat

Bohužel si nevzpomínám na nic, co jsem si myslela... Ale vybavuje se mi jedna taková situace, bylo mi tak 6-7; brácha šel do školy před Vánoci a nesl tam nějakou stolní hru. Pečlivě si uskládal všechny karty a panáčky a zavřel krabici. Přišla jsem já a prohlížela jsem si ji; bratr mi řekl, ať ji hlavně neotáčím. Myslela jsem, že tam něco schovává a byla jsem tak zvědavá, že jsem ho strašně prosila a nabízela jsem mu i bonbony, abych ji mohla otočit - až potom mi vysvětlil, že nechce, aby se mu to zas všechno rozsypalo. :D

Jinak vím, že můj otec si jako malý myslel, že pták ohnivák je nějak "ohnitý" (shnilý) a že studenti, když bydlí na kolejích, bydlí ve vyřazených žel. vagonech. :D

13 Xanya | Web | 4. února 2014 v 22:03 | Reagovat

[11]: Díky,já jsem s ní totiž rozhovor dělala a chtěla jsem se zmínit o blogerce,která to už taky zkoušela jenom jsem si nebyla jistá jestli šlo o tebe. :D

14 Kája | E-mail | Web | 5. února 2014 v 7:49 | Reagovat

[12]: To je pěkné s tou hrou :). Hmm, taky tě nenapadá nikdo, komu by se takové bydlení na koleji mohlo líbit? :D [5]:

[13]: Neříkej, že se ti to povedlo :-O Gratuluji!

15 vypsanáholka | Web | 5. února 2014 v 18:38 | Reagovat

Vždycky jsem si myslela, že když z rádia poslouchám Dádu Patrasovou, že ta Dáda je s celou kapelou ukrytá v repráku, akorát že je hrozně malinká aby se tam vešla.
Taky jsem nikdy nechápala, když mi taťka tvrdil, že zpívám písničku Kdyby byl Bavorov falešně, nezdálo se mi na mym zpívání nic špatnýho, takže jsem jí tak zpívala dál :-D

16 Any | E-mail | Web | 5. února 2014 v 21:10 | Reagovat

[14]: Ne, vůbec mě nikdo nenapadá... :-P

17 elysia | 6. února 2014 v 20:08 | Reagovat

povedený článek:) já si nic takového nevybavuju, kromě jedné věci. když jsem byla malá, milovala jsem Vinetoua, vždycky mi přišel takovej čestnej a vznešenej, zkrátka ztělesněná ctnost a často jsem si představovala, že jsem taky indiánka a tak mě napadlo, jak asi indiálni spí. Přišlo mi strašně obyčejné a nedůstojné, že by spali v takové schoulené poloze, jako jsem spávala já, navíc takový indián musí být pořád ve střehu a tak jsem došla k závěru, že spí na zádech s rukama podél těla, nevím proč, ale to mi k nim přišlo zkrátka adekvátní:D dětské myšlenkové pochody zkrátka nemůžeme chápat..ani ty svoje vlastní:)

18 Zdebra | Web | 19. února 2014 v 22:32 | Reagovat

Zajímavé myšlenky. Já jsem třeba místo kečup říkala kepuč. To mi vlastně zůstalo doteď, jen teď to říkám spíš jen ze srandy. A pletla jsem si tatarku a tatranku.
A soused, když byl malej, tak neuměl vyslovovat F, tak místo toho říkal CH. Např. "chialky" místo "fialky". Když jsem mu to jednou před asi 2 rokama připomněla, tak si to nepamatoval.
A nebo jsem si myslela, že písničky v rádiích jsou živě. Že tam zpívají přímo v tom rádiu. Nebo i v TV. Ale přišlo mi divný, když jsem přepla rádio a tam hráli to, co zrovna někde dohrálo. :-D
A nebo jsem si myslela, že jsme uvnitř planety země. A že všechny státy jsou stejný (jako že třeba naše dědina je i v dalších státech), jen mají jiný jazyky a názvy. :-D Určitě je toho víc, ale to by bylo na dlouho.
Jo, a ještě když byla ta řeč o Mikuláši, tak jsem si myslela, že se vždycky na zem spustil po laně (s andělem) a čert vylezl někde ze země.

19 Alessa | E-mail | Web | 9. října 2014 v 18:41 | Reagovat

Já jsme si pletla slovo tatranka a tatarka, takže někdy, když se mluvilo o tom co jsme měli ve 2. třídě na oběd, byl dost zmatek. Jinak jsme, vždycky usínala s hradbou z plyšáků a s rukávy sevřenými v dlaních, měla jsme strach, že mě sežerou brouci z jiné planety, které jsem si omylem přinesla v aktovce z družiny :(, doteď nevím, kde jsme na to vůbec přišla

20 Janča | E-mail | Web | 14. března 2015 v 0:16 | Reagovat

Nádraží a prsty jsou úžasný. :D Hlavně ty prsty. :DD To jsem ráda, že jsem nebyla dítě s nejpodivnějšíma myšlenkama. :D Měla jsem jednu dobu, kdy jsem musela střídat sousta - jedno maso, druhý bramboru, jedno maso, druhý bramboru.. a když jsem to spletla, tak jsem si to druhý musela vzít taky 2x. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama