Nově mě najdete na: www.kajinblog.cz

...a hned je den krásnější!

17. prosince 2014 v 15:49 | Kája-18 let |  Co si myslím
Po hromadě hejtů a kritiky byste si mohli přečíst něco kladného a radostného. Přece jenom, blíží se Vánoce, tak bychom se měli spíš usmívat než rozčilovat. Povíme si, co mi rozjasní den.


Nejkrásnější den nastane samozřejmě tehdy, když se probudím vedle svého muže, o tom není pochyb. Většinou se budím dříve než on. Sešel se skřivan se sovou. Zatímco vyspává jako šípková Růženka, snažím se zabavit nejrůznějšími způsoby, dokonce i tu pitomou chemii jsem se už učila. I tak jsem ale věděla, že mě čeká nádherný den s ním (a lépe se mi učilo). V pracovní dny však takové štěstí nemám a tak se musím radovat z jiných věcí.

Den je stokrát veselejší, když svítí sluníčko a je modrá obloha. Jestli je počasí pěkné či škaredé neurčuju podle teploty. V horku můžu vlézt do vody, s klesající teplotou můžu přibírat další vrstvy oblečení. I ty mrznoucí prsty jsem schopna přežít, pokud mi nad hlavou září žlutá koule. Bezdůvodně se usmívám, mám spoustu energie a měním se ve velkou optimistku.

Jít do školy není zrovna příjemná záležitost. Nejhorší jsou vyhlídky na několik hodin v lavici. Samotný školní den už pak tak hrozný nebývá. A co mě z těch nepěkných vyhlídek rozveselí? Stačí potkat kluka z nižšího ročníku. Vždycky se nahlas radostně pozdravíme. Netuším proč, nikdy jsem se s ním nějak víc nebavila, on snad ani neví, jak se jmemuju, myslí si, že jsem Anička. Pozdrav beru jako jakousi tradici, která začala někdy v říjnu. Nerozveselí mě samotný fakt, že vidím toho kluka. Jde spíš o styl toho pozdravu. Z ničeho nic hlasitě opětuju jeho zvolání ,,čáááááááu". Samotné zdravení mě tak nějak uvolní a hlavně se po něm zasměju naši krásné tradici.

Cesta ze školy není dlouhá, přesto se mi často zdá úplně nekonečná. Kdo po škole či práci netouží být už konečně doma? Cestu vlakem mi čas od času rozveselí energická průvodčí, která kromě tradičního "Dobrý den přistoupil předložte jízdenky" a "děkuji" řekne i spoustu věcí navíc. Radost z ní jen srší. Dlouho jsem ji však nepotkala, tak kdo ví, jestli vůbec ještě jezdí. Když je hezky a nikam nespěchám, jdu od nádraží pěšky. V opačném případě se svezu MHD. Autobusy bývají nehorázně nacpané, někdy se divím, jak je vůbec možné, že se dovnitř vejdou všichni, kteří stáli na zastávce. Bývají to cesty utrpení. A kdo je zpříjemní? Ukecaný řidič! Podrobněji jsem se o něm rozepsala v tomto článku. Tak čtěte ;)


A co mě rozzáří, když přijdu domů? Velká uvítací show předvedená Fíčkem. Ne abyste si mysleli, že se koná pokaždé, když se vrátím. Jistou radost projeví samozřejmě vždycky, ale pro pořádnou akci musím přijít ve správný čas. Zaprvé nikdo nesmí být doma, maximálně taťka spící po noční. Pokud doma někdo je, necítí se osamělý. Druhým faktorem je čas. Přijdu-li moc brzo, pejsan ještě není dostatečně vyspaný a jediné na co se zmůže, je otevření očí a zamávání ocasem. Velká uvítací show se koná, když je doma sám v čase aktivity. Jeho radost se přenese na mne, moje radost ještě víc rozveselí psa atd. atd. Čím větší má pes radost, tím větší má pes radost...



Večer jdu spát. Jelikož mám spánek lehčí než pírko, často se probouzím. Tehdy mi udělá radost, když zjistím, že do budíku mám ještě spoustu času...

Kája
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 David | E-mail | Web | 21. prosince 2014 v 0:01 | Reagovat

Člověk si musí umět najít co nejvíce důvodů k úsměvu, i když to jsou maličkosti. Ve skutečnosti však dost lidí aplikuje spíše opačný postup. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama