Kdo jsem?

12. prosince 2015 v 10:56 | Kája-19 let |  Co si myslím
Od maturity mám v hlavě jeden velký zmatek. I v profilu o sobě tvrdím, že po odchodu z gymplu neumím naložit s vlastním životem. Čas od času jsem ze svých zážitků nadšená, většinou však cítím, že neprožívám to, co bych úplně chtěla. Jenomže co bych vlastně chtěla?



Cítím se asi takto:



Jenom ty vlasy mám splihlejší, objemu jako na obrázku jsem nedosáhla ani pravidelným používáním Schaumy push up.

Za těch pár měsíců na univerzitě jsem už vlastně přece jenom dosáhla menšího úspěchu. Jsem spokojenější se školou, kterou jsem si vybrala. Ještě pořád nejsem přesvěčená, že je to ta správná možnost, ale jako úplný omyl už to nevidím. Možná je to těmi dalšími dvě splněnými předměty. Možná je to tím, že se s dětmi cítím skvěle. Třeba včera v práci, když jsem se bavila s malými kluky, zatímco jejich rodiče pištěli u nejkrvalečnějšího hororu.

Z filozofické se snažím léčit zkoumáním předmětů. Řeknu si: ,,Fuuuuj, rozebírat celý semestr opery osmnáctého století, to by byla otrava," a hned je mi muzikologie méně líto.

Řekněme tedy, že se studiem jsem spokojená. Forma studia je taky v pohodě. Terka se mi sice chlubí, jak je skvělé bydlet v Olomouci a já ji to tajně závidím, na druhou stranu mít cestu do školy spojenou s výletem do krásného města je snad ještě lepší. A taky mi do studia nikdo nekecá, což mi naprosto vyhovuje. Loni mě šíleně štvalo, když jsem se k maturitě připravovala po svém a profesoři do nás pak hučeli svá moudra. V kroužku hudební výchovy jsem vždycky málem vyletěla z kůže, i když to jinak byly příjemné hodiny o třech studentkách, jedné vyučující a nádherné vůni kávy.

Co mi leze na mozek, je nepravidelnost. Do práce chodím, jak se to zrovna hodí. Směny píšeme každý týden jinak. Jednou jdu na odpolední, jindy na ranní, jednou jdu na dvě, jindy na tří, jednou mám do dvou, jindy do tří. Někdy mám v pondělí volno, jindy pracuju. Je to na palicu. (Prosím, neryjte do mne, že bych na denním studiu pravidelnost měla. Já to vím.)

Dále - a to je možná hodně podivné - mi chybí společnost. Na gymplu jsem ve velké skupině byla pořád, lezlo mi to na mozek a ráda jsem utíkala do klidu na chodbu, odpočívala jsem od lidí u skříněk a užívala si návštěvy toalety. Odpoledne mi pak nevadilo sedět s knihou na židli nebo se jen ve společnosti psa či foťáku procházet lesem. Vlastně jsem ty osamocené chvíle přímo vyžadovala. Ale teď... V práci jsem sama, když přijde zákazník, řešíme jen výběr filmu. Doma jsem se psem, se kterým se moc pokecat nedá, s rodičema se více méně nevidím, a když jo, přece jenom jsou to rodiče... Proto jezdím do sboru a do orchestru, otravuju všechny na facebooku a snažím se domlouvat čajovny. Cítím se prostě sama. Všichni jsou pryč. Aspoň že vídám během střídání směn ty kolegyně. (Prosím, neryjte do mne, že bych na denním studiu společnost měla. Já to vím. Jenomže jak jsem řekla, zvolené formy studia nelituju.)

Nejpitomější je, že mi bude dvacet. Polovina čtyřicítky, čtvrtina osmdesátky, pomoc, jsem stará. Zatím jsem se na každé narozeniny těšila, cítila jsem se s přibývajícími roky skvěle. Dvacítka mě děsí. Jediné krásné na ni je ta tisícovka, kterou babička dává na kulatiny. Bude mi dvacet a já zatím nevydala knihu ani hudební album. Vlastně jsem přestala psát povídky a s kapelou jsem na mrtvém bodě. Cute cats měly jedinou zkoušku dobrých pět let zpátky, Šnuptychel se rozpadl, protože... to bych snad radši ani neřešila, Lingvisté to dotáhli na Sweetsen, ale pak se odstěhovali do Zlína a do Brna. A mně zbyl jenom ten hudebkový orchestr, kde si mě váží dokonce i pan učitel. Koncerty si pořád užívám, ale jak se mám cítit využitě, když hraju primitivní party a po koncertě si ani nikdo neuvědomí, že na pódiu seděla Karolína Klosová? Haf vrrr.

Už nějakou dobu se snažím se svým životem něco dělat. Na každý den bez muže si píšu rozvrh, který se pak snažím dodržet. Snažím se cvičit na housle, trénuju hlasivky, každý den dělám padesát dřepů, pokouším se o učení finštiny, chodím s Fíkem na originální procházky (náš okruh už mi leze na mozek), kreslím, čtu. Prostě dělám x všelijakých různorodých věcí, abych se cítila trošku naplněná.

Víte co? Já bych se vdala. Je to divné, ale je to tak. Klidně bych se hned teď vdala a pro mne za mne bych i měla dítě. Aspoň bych se zbavila té pitomé fóbie ze zvracení ne? A dítě by bylo skvělým smyslem života. Jenomže na to všechno ženská potřebuje chlapa. Ten, který by byl adept, se polekal společného bydlení, prý moc spěchám. Ten, který adept nebyl, ale chtěl by mě, si zase myslí, že jsem mladá a že bych se určitě hned tak vdávat nechtěla, rozhodně ne do dvou let, jak by si to přál on. Adept se pak zase odlekal, dokonce se zdá být tisíckrát zamilovanější než kdy předtím, ale já se přes všechnu lásku držím trochu zpátky, protože se bojím, čím mě zase překvapí. A tak se nevdávám a možná je to dobře. Možná je to jen výplod opuštěné mysli.

Jak tedy vypadá můj život? Snažím nějak činit, nadávám na samotu, občas se sejdu s holkama, snažím se s mužem vídat co nejvíc to jde (což se bohužel daří s dvoutýdenními přestávkami), věnuju se studiu, pracuju, pracuju, pracuju. A protože mám v práci spíš nudu než dřinu, přemýšlím o svém životě, což mě někdy dohání k slzám. V tu chvíli jak naschvál přijde zákazník a já pak vypadám jako holka, co má věčně zánět spojivek.

Pořád se nemůžu najít, zkusím se podívat ještě pod peřinu.

Jsem ta, která chce být všechno, ale není nic.


Kája
 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Anett | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 13:41 | Reagovat

Pěkný článek. Co třeba zkusit jinou práci, která by tě něčím naplňovala? Já pracuju ve fabrice...no, že by mě to bavilo se říct nedá, ale nemusím nikam dojíždět a to je pro mě důležitý. :) A navíc, za ty dva roky mám jednu úžasnou kamarádku. Bez ní by to tam nebylo ono. Uvidíš, že ti někdy život dá tolik možností, a ty nebudeš vědět, jakou z nich si vybrat. To je pak teprve dilema. :)

2 higurashi-tym-cikady | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 13:45 | Reagovat

Kdyby žralok přestal plavat a ustrnul ve vodě na místě, udusí se. Musí se pohybovat.

3 Miky | Web | 12. prosince 2015 v 17:12 | Reagovat

Jo tak tohle jako ty řeším prakticky pořád. Donekonečna a zas a znova. A tím, že bydlím prakticky sama, připadám si taky prakticky pořád sama. Začarovaný ;-)

4 Viollet | E-mail | Web | 12. prosince 2015 v 17:36 | Reagovat

Zda se mi to, nebo fakt vetsina z nas, co nedavno vysla skolu, prochazi podobnou krizi? O_O

5 Sigmund Werther | Web | 12. prosince 2015 v 19:52 | Reagovat

No, přeji ti, abys v dohledné době začala alespoň něčím být :-) Jinak máš pravdu, hudební dějiny nejsou nic extra. Sice je to všechno ohromně zajímavé, ale hudba existuje i teď a tady. Musí se v tom udržovat nějaká rovnováha.

Ještěže mám své housle a můžu si na ně hrát. Cvičil jsem nějaké koledy, abych mohl o Vánocích týrat své milované příbuzenstvo. Ale to já ne, to moje nová Schauma Push up :-)

6 Holoubek | E-mail | Web | 13. prosince 2015 v 0:21 | Reagovat

Takováto období jsou věru nepříjemná. Pokud se člověk cítí existenciálně nenaplněn, je takový prázdný... U mne to naštěstí po relativně krátké době přejde. Ale je asi pravda, že čím je člověk starší, tím víc na něj doléhá jakýsi tlak z toho, že má méně času na to, aby stihl to, co by třeba chtěl někdy dokázat. Že to "někdy" by vlastně mělo být co nejdříve... Nevím, co ti poradit. Co nový koníček? Divadlo nebo nějaký kurz? Tance? Tam se člověk setkává s novými lidmi, dostane i nějakou pravidelnost, přijde na jiné myšlenky... :)

7 Kája | Web | 13. prosince 2015 v 22:16 | Reagovat

[2]: Hmmm zajímavá myšlenka.

[4]: Asi jo. Proč nejsou střední školy navždy? :D

8 Dee | Web | 30. prosince 2015 v 14:38 | Reagovat

Nadpis na blog.cz o tom, že se bojíš přicházející dvacítky mě rozesmál a dokonce jsem musela protočit panenky :D pak jsem zjistila, že je trochu zavádějící a článek je naopak velmi zajímavý, přičemž tvé obavy naprosto chápu (sama jsem naopak v páťáku na VŠ a denně mám nervy z toho, co bude po promocích). S chlapem to taky znám, můj adept je totiž o dva roky mladší než já a dospět se mu chce ještě méně než mně. Držím palce, aby ti vše vyšlo a časem ses našla ;)

9 Suzan | Web | 30. prosince 2015 v 14:39 | Reagovat

Hezký článek. První rok na vysoké jsem stejně špatně snášela odliv starých tváří a v podstatě doteď mám problém najít nějaké dobré kámoše, se kterými by se mi chtělo trávit víc času. Tak nemám skoro žádné. :) A na Schaumu se vybodni, zkus tupírování. :D

10 Victoria | Web | 30. prosince 2015 v 14:50 | Reagovat

Úplně se v tom vidím, ale s tím rozdílem, že já nemám ani toho chlapa, takže jsi na tom ještě dobře :-D.
A samotu bys zažívala i na denním studiu, alespoň já to tak mám. Navíc mi nevyhovuje ani můj obor. Prostě krize jako blázen :-D.

11 Kiara | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 14:59 | Reagovat

Řekla bych, že zažívám něco podobného. Musím si vybrat vysokou, protože jenom s gymplem by se mi asi těžko hledala práce. Uvažovala jsem i zdrhnout do Ameriky, kde bych mohla pracovat na nějaké farmě. Prostě nevím, co dělat. Necítím se ještě připravena udělat tak velký krok, abych rozhodla, co budu dělat po zbytek svého života, na co se mám zaměřit. A dohání mě to k šílenství...

12 Dee | Web | 30. prosince 2015 v 15:02 | Reagovat

A ještě jedna věc, konečně článek zarovnaný do bloku, volejme sláva a třikrát se radujme! Hned se to čte příjemněji :)

13 Terez | Web | 30. prosince 2015 v 16:12 | Reagovat

Krásný článek :)
Navštivte prosím můj blog..
http://terez124578.blog.cz/
Děkuji.

14 Pražský poděs | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 17:03 | Reagovat

Doufám, že se nikdy v životě nebudu nudit... A z nudy pak vymejšlet nesmysly.

15 Tee | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 17:41 | Reagovat

vůbec by ses toho neměla bát, mě taky táhne na dvacet a určitě to není tak hrozný jako třeba čtyřicet, s věkem se změní sice hodně, ale spíš dospíváme a nemůžeme bejt navždy děti a rozhodne ti to něco dá než odebere ;)

16 Fibian | Web | 30. prosince 2015 v 17:52 | Reagovat

A počkej, až dostuduješ, to ten pocit, že chceš všechno, ale nejsi nic, bude ještě silnější. Akorát tě to možná nebude tolik štvát, protože budeš mít jiné priority.

17 Illumináti | Web | 30. prosince 2015 v 19:02 | Reagovat

such zmatek
                                   wow
                           so filozofie
          very dítě
              8-)  8-)  8-)  8-)  8-)

18 Kája | Web | 30. prosince 2015 v 20:24 | Reagovat

Zmůžu se už jen na jediné. Že toho Standu jednou zabiju.

19 Bocian | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 21:32 | Reagovat

Bocian je ešte iba pred odchodom z gymnázia, pred nástupom na výšku a pred celým životom. Ale bojí sa. Za pár mesiacov má dôjsť k drastickej zmene, on má zmaturovať a všetko má byť odrazu skutočné. Čo potom? Cíti sa zrejme rovnako ako ty, stratený. Chce vydať knihu, potom ďalšiu. Túži sa písaním živiť, ale zatiaľ nenašiel nikoho, kto by mu za sedenie pred obrazovkou platil. Život nás stále rýchlejšie predbieha. Čo ak nás nechá zomrieť bez splnenia snov?!

20 brooklyngirl | 30. prosince 2015 v 21:38 | Reagovat

Mluvíš mi z duše... ale myslim že je dobře že aspoň víš jak na tom jseš :) ps: trochu mi připomínáš Teda z HIMYM :-D

21 Baruschka | E-mail | Web | 30. prosince 2015 v 21:53 | Reagovat

Jůůů, co mám říkat já? :-)
Tu dvacítku mám na krku podruhé a navíc skoro celou druhou dvacítku jsem doma a bez lidí. Pokud nepočítám děti. Ale jak jsi psala o rodičích, že jsou to přece jenom rodiče, děti jsou přece jenom děti...
Ale hlavu vzhůru :-)
Ještě máš spoustu času se někde vyhrabat :-)
Jestli to nebude z pod peřiny, třeba se najdeš pod sněhovou závějí :-)

22 Hana Hávová | Web | 31. prosince 2015 v 2:29 | Reagovat

Děvečko drahá , co budeš  dělat až budeš mít na krku ne 20, ale 50, doma dospívající děti a 30 let praxe za sebou. Podotýkám, že nepravidelné směny mám celý život. Neboj, dá se na to zvyknout. Je vidět, že do úplně dospělosti máš ještě trochu daleko, ale neboj, to se časem spraví. Život tě trochu obrousí. Že jsem nevystudovala tu úplně správnou školu si taky občas říkám, ale tenkrát tolik možností, co máte dnes vy nebylo. Jediné co jsem ve tvém věku věděla, že nechci sedět v kanceláři. No, nesedím, zato celý život skáču kolem starých a nemocných lidí, kteří jsou horší než malé děti. Vlastně je to stejné. Nakrmit , přebalit, vykoupat... Tak si vyber, co je lepší. ;-)

23 Hana Hávová | Web | 31. prosince 2015 v 2:31 | Reagovat

[14]: Jestli se budeš v životě nudit, záleží především na tobě. ;-)

24 Grumpy | Web | 31. prosince 2015 v 7:35 | Reagovat

Dvacítka není žádný velký přelom a za označení "stará" ti pěkně děkuji za všechny lidi, kteří už tím prošli...

Je fakt úplně normální být v prváku na VŠ zmatená a nevědět pořádně co se životem. Ale těch pravopisných chyb je tady na můj vkus moc. Btw, fóbie ze zvracení, to je co? Co děláš, když jsi nemocná?

25 Grumpy | Web | 31. prosince 2015 v 7:36 | Reagovat

Ještě dodatek: nuda většinou koncem semestru vymizí sama od sebe ;)

26 Kája | 31. prosince 2015 v 8:39 | Reagovat

[8]: Myslím, že ten nadpis atd. Standa prostě nezvládl.

[10]: Já určitě. Byla bych sama a nadávala bych, že ostatní studentky jsou slepice. Radši když je ani neznám. :D

[14]: Tak se nenuď...

[22]: Budu dělat úplně to samé, děsit se z nadcházejícího věku! Co bych asi mohla dělat? Hele já obulela i desáté narozeniny, s tím prostě člověk nic nenadělá.

[24]: A kde je nějaká pravopisná chyba? Četla jsem to teď dvakrát a žádnou nenašla. Fobie ze zvracení je toto:http://kajajaja.blog.cz/1504/zvracet-to-snad-ne

Sakra lidi pochopte, že tento článek nemá ve výběru co dělat. Je to prostě text, kterým jsem se vypsala ze špatných pocitů, to přece každý občas dělá. Nechápu, jak mi tady můžete kritizovat to, jak se cítím. To přece člověk neovlivní. Nebo si snad myslíte, že jsem si ráno řekla ,,budu se cítit stará a neúspěšná", náhle jsem se tak cítit začala a pak o tom napsala článek?

27 Mikča | 31. prosince 2015 v 11:05 | Reagovat

Kájo, úplně tě chápu :) Dvacítky se neboj - taky jsem si říkala, co bude, až mi bude dvacet, ale nakonec tě ještě víc vyděsí fakt, že se vlastně není vůbec nic a všechno je při starým :D
A chtěla jsem tě uklidnit, že na denním studiu je ta nepravidelnost také - nesnáším situaci, když si mám sestavit rozvrh, ale přednášky, které jsou napevno, jsou jedna v 7:30 ráno, druhá kolem poledne a třetí o půl šesté večer - zkomplikuje to celé další sestavování... mám za sebou první semestr na VŠ a rozvrh jsem měla tak rozfrcaný, že se tam nedala vlepit ani nějaká brigádička a ty volné hodiny jsem nikdy nevyužila podle svých představ (třeba studiem - většinou to skončilo u nějakého posedávání u pc, nebo cestou na byt/do menzy a zpět :D )
Naopak musím říct, že tu společnost kolem sebe celkem mám, i když je to relativní, protože dvouoboroví studenti potkávají na každým oboru jiný spolužáky, ale je nás pár, co ten dvouobor máme stejný, tak je to fajn.
A stejně jako ty jsem si myslela, že se budu muset naučit kdákat, abych si na vejšce vůbec s někým pokecala, ale celkově mě spolužáci/čky hodně překvapili, myslím, že jsme si jako třída (alespoň ten hudebkářský obor) sedli :)
Jinak přeju nám všem hodně zdaru při hledání sebe sama :)

28 Pufflie | E-mail | Web | 2. ledna 2016 v 11:09 | Reagovat

Ten obrázek to naprosto vystihuje. Cítím se dosti podobně. Sice tedy maturuji až letos, ale letos oslavím i ty dvacetiny. Měla jsem totiž odklad.
Toho čísla se upřímně děsím. Už to nebude náct...Navíc si uvědomuju, že jsem opravdu dospělá a měla bych mít v mnoha věcech jasno. A nemám. Vlastně ani nevím, kam chci na vejšku a co přesně studovat.

Taky se hledám. Snad se brzy najdu a tobě přeji totéž :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama