Nově mě najdete na: www.kajinblog.cz

Začátek zpěvavé dovolené

30. května 2016 v 16:35 | Kája-20 let |  Kájinči deníček
Byla jsem na dovolené. Město jsem si prohlédla z Vídeňského kola. Chodila na turecké záchody. Na každém rohu bylo slyšet němčinu. Viděla Turka jíst Zlaté sušenky. K tomu všemu jsem se seznámila s partičkou milých Finů. Kde jsem to jako byla? V místě, které shrnuje skoro celý svět. V italském Jesolu.


Vyjeli jsme asi o půl šesté. Po pár kilometrech jsem si vzpomněla, že jsem doma zapomněla velice důležitou věc: kartáček! Hned z první benzinky jsem si proto odnesla suvenýr. Je jim ten nejobyčejnější nejhnusnější kartáček na trhu. Vlastně je to spíš kartáč! Chtěli za něj čtyřicet korun, ačkoli v drogérii bývá za dvacet. Snad není mému domácímu jemňoučkému kartáčku líto, že se nepodíval do světa.

O dalších dvou zastávkách nemám co vyprávět, tu poslední však musím chvilku opěvovat. Stáli jsme na italské straně kousek za hranicemi. Všude byly hory a mooc nádherná příroda. Jako horofilovi mi bylo líto, že z tak úžasného prostředí jedeme pryč k nějakémupitomémumoři. Konec opěvování poslední zastávky.

Naše skupina zaútočila na benzinku. Já bych vyšla na řadu skoro poslední (jaký to nesmysl, stavět na konec tu, která je ze všech nejrychlejší...) Šla jsem si čas krátit ven. Narazila jsem při tom na další záchody v nějaké samoobsluze. Byly mimorádně zadarmo. Ptáte se proč? Dámské záchody se opravovaly. Všichni chodili na pány. A pánové si z toho nic nedělali. Bez starostí chodili na pisoáry, společnost žen a dětí jim vůbec nevadila.





Cesta se pak strašně táhla. Cíl byl v nedohlednu a my se ho nemohli dočkat. Vždyt jsme měli slíbenou večeři! Kdo by se netěšil.

Před odchodem na jídlo jsme měli chviličku čas na ubytování. Já jsem samozřejmě bydlela s Anežkou. Jejím velkým přáním byl balkon s výhledem na moře. Podívejte, jak se ji to splnilo!




Nutno podotknouti, že ta cesta byla dost rušná, přestože na fotce nevidíte žádný důkaz. Na ubytování si ale vůbec nestěžuju.

Pak jsme konečně šli na večeři. Odvedli nás do nedaleké pizzerie. Okamžitě se začali zajímat, kdo z nás má vegetariánskou, veganskou a bezlepkovou stravu. Nás speciálních bylo pět, z toho jsme tři seděly u jednoho stolu. Položili přede mne cedulku vegetariano. Jelikož působila nudně, postříkala jsem ji během několika minut rajčatovou omáčkou.

Co se týče jídla, byli jsme zpočátku velice zklamáni. Postavili před nás malinkaté porcičky těstovin s již zmiňovanou omáčkou. Ach jo, čekala jsem něco pořádnějšího. Nebo že se aspoň najím! Úroveň se povznesla, když začali přidávat. Jenže co se to děje dál? Oni nesou další chod? A počkat, cooo? On bude i dezert! Takže jsme si nakonec jedli velice dobře. Jen kafe na závěr chybělo, a tak jsme se vypravily najít nějakou kavárnu.

Nejdřív jsme ale mrkly k moři.



Sehnat kávu není nikdy jednoduché. V Jesolu se nám to povedlo na druhý pokus. V podniku číslo jedna se nám totiž nikdo nevěnoval. Číšník sice přišel, jenomže nezjišťoval, co bychom si přály, pouze nám sdělil, že si máme vybrat jiný stůl. Poslechly jsme ho. Ničeho dalšího jsme se však od něj nedočkaly. Po nějaké době nám ruply nervy a odešly jsme štěstí hledat jinam.

Ve druhém podniku se nám zadařilo. Nazvaly jsme ho pro sebe Kavárna u znuděného číšníka. Byly jsme jediné, kdo tam v tu chvíli byl a číšník působil poněkud znuděně. Kávu měl připravenou okamžitě, trochu ho podezírám, že ji nepřipravoval, ale kouzlil obyčejným lusknutím. Škoda, že mi svůj čarovný um nepředal. Lepší kávu jsem totiž v životě nepila.

Nabité kofeinem jsme se jaly prozkoumávat území. Největší zážitek máme z procházení hračkářství. O půl desáté večer jsem v žádném nikdy předtím nebyla!

Tím bych mohla ukončit vyprávění o prvním dnu dovolené. Dělo-li se později ještě něco zajímavého, nevím o tom, jelikož jsem již spala.

Druhý den začal četbou na chodbě a snídaní v pěkné jídelně přímo v hotelu. Do jedenácti hodin jsme měli dobu osobního volna. Znáte-li Sněženky a machry, určitě víte, že v době osobního volna se může stavět sněhulák. V Jesolu bohužel nebylo z čeho. Tak jsme si vyrobily aspoň pískuláka.




Při průzkumu území jsem v dáli uviděla červený nápis. Myslela jsem si, že mě šálí zrak. Jenomže... on to vážně byl Baťa! Mnohem větší objev ale byl sál, ve kterém jsme měli mít večer koncert. Poslechly jsme tam si zkoušku německého dechového orchestru. A když jsme měli mít zkoušku my, všechny jsme tam odvedly. Bez nás by byla skupina poslána na úplně opačnou stranu!

Zkouška se konala nějak přes poledne a netrvala dlouho. Jo a před ní jsme u sálu poprvé zahlédly Finy.



Jelikož vás nechci unudit, rozhodla jsem se tento článek přerušit. Pokračovat budeme příště. Pokud se chcete dozvědět, jak to s Finy pokračovalo dál, přijďte na můj blog třetího června. Dozvíte se tam také, co jsem v Itálii prováděla úplně poprvé v životě a jak byl náš program ovlivněn filmem Snowboarďáci. To si přece nenecháte ujít!



Kája
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 stuprum | Web | 30. května 2016 v 17:11 | Reagovat

Copak páni. Cudné děvče by nemělo chodit na pánské záchody. :)

2 jenda | 30. května 2016 v 18:37 | Reagovat

V Tarvisiu je hezky. A úplně nejlepší je ta 50kilometrová cyklostezka, která vede v koridoru bývalé železniční trati dolů k moři.
Hlasuju pro to aby další článek byl už zítra.

3 Fredy | Web | 30. května 2016 v 19:35 | Reagovat

Vypadá to nádherně !!! :-)  ;-)

4 Leník | Web | 30. května 2016 v 22:58 | Reagovat

Moje mamka je teď taky v Itálii. Na kolech. Prý jim tam prší :(.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama