Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Inspirativní lidé všude kolem mne

3. července 2016 v 20:55 | Kája |  Co si myslím
Jsem sama se sebou více méně spokojena. Zvládám studovat, žiju celkem aktivně, sport mi není cizí, pohybuju se často venku a věnuju se svým oblíbeným uměleckým záležitostem. Kdo by si nadával, že? Dobře se cítím, dokud se nezačnu porovnávat s lidmi kolem sebe. Proti některým jsem absolutní nula. Jsou totiž naprosto úžasní!



Jako první příklad uvedu svoji sestru. Od malička jsme přirozeně vedeny k tomu, abychom si navzájem nezáviděly. V praxi to tak samozřejmě nefunguje. ,,Ona má víc!" znělo bytem několikrát denně. A můžu to zvolat i teď. Asi je trapné závidět život mladší sestře, ale co se dá dělat.

Za prvé, má všechno přece jen o něco jednodušší. Já jsem starší sourozenec, který razil cestu, ona se veze. Všechno má povolené dřív. Zatímco já u kluka poprvé přespala v necelých osmnácti, ona už v patnácti. Já kapku nelegálně, napsala jsem smsku, vypla mobil a nešla domů, ona to měla povolené. A tak dále a tak dál.

Za druhé, studuje obor fotograf, tedy to, co má ráda a pomalu získává i nějaké drobné kšefty. A má dobře fungující vztah. A tak vůbec, zdá se, že časem vždy dosáhne toho, co si usmyslí. Věřím, že jednou bude vlastnit i ten Hasselblad za milion korun. A možná to není příliš vzdálená budoucnost.



Jako druhý, třetí a čtvrtý příklad uvedu své ,,nejlepší spolubydlící na světě", úžasné tři kluky, se kterými jsem měla loni čest sdílet dva měsíce malinký byteček. (Taky jsem měla čest je ráno budit, vařit jim čaje, uklízet po nich a tak, ale to momentálně nejsou důležité informace. Vyskytne-li se někdo, komu tyto zážitky unikly a rád by se o nich dozvěděl něco víc, nechť si přečte článek Můžu se vdávat.)

Všichni tři vedou život úplně jinak než já. Nebýt společné práce, asi bychom se nikdy nesblížili. A to ne kvůli tomu, že dva z nich pocházejí z celkem vzdálených míst.

A. je totální cvok, přírodní muž minimálně poskvrněn civilizací. Po světě běhá na ostro, jí co nejméně masa, myšlení má trochu ovlivněné jakousi asijskou filozofií. Ráno všechny budí tibetskou mísou, odpoledne pochoduje po domě a zahradě s vonnými tyčinkami a zpříjemňuje celkovou atmosféru. (Až na to, že jsou tyčinky tak silné, že je nakonec akorát všem špatně.) Dává kamarádům čichat olejíčky a podle reakcí zjišťuje případné psychické problémy. (Já se údajně špatně smiřuju se svým ženstvím. Těžko říct, co přesně tím myslel.) Vede náročné filosofické rozhovory. Co byste mu odpověděli na otázku, jak se cítite při vychutnávaní večeře, kterou pro vás s láskou připravil?

Nejvíc na něm obdivuju spontánnost. Co ho napadne, to okamžitě udělá. I v případech, kdy se to zrovna nehodí, takže musel čas od času na kobereček debatovat s nadřízenými, jaké chování je před dětmi tolerováno a jaké by si měl raději nechat až na dobu osobního volna. Dále na něm obdivuju celkovou bezstarostnost. Vůbec ho nezajímá, co bude zítra, budoucnost vůbec neřeší. V jeho míře je to asi nevhodné, ale trochu bych se asi od něj měla učit.

H. je neposedný člověk s nekonečnou fantazií. Nebaví ho být dlouho na jednom místě. Vůbec se nedá určit, kde bydlí. Za svůj domov sice považuje rodnou vesnici, kam se čas od času rád vrací, ale pravděpodobnost, že tam na něj narazíme, je však úplně minimální. Cestuje všude možně po České republice a Slovensku. Pravidelně také jezdí na dva až tři měsíce do Anglie. ,,A co tam budeš dělat?" ,,Budu chodit na fesťáky! A taky na památky, je jich tam hodně. A jinak budu pracovat na farmě, abych měl nějaké peníze." A to je celý on. Někam přijede, chvilku tam pracuje a táhne dál. V Anglii jsou to zmiňované dva až tři měsíce, u nás jsou jednotkou týdny. Má už šest let po maturitě, vůbec ho však neláká mít jedno stálé zaměstnání a usadit se na jednom místě. I srazy s ním jsou čistě náhodné, prostě z ničeho nic zavolá, že je ve Frýdku a mám jít okamžitě ven.

F. má jako jediný z mých spolubydlících jasně daný cíl: rád by se živil hudbou. A tak si zatím jde, hlava nehlava. Za tu dobu, co ho znám, už s kapelou pokročili a pevně věřím tomu, že za nedlouho budou skutečně předskokani Prago Union. A o pár let později bude Prago Union předstakovat jim! F. pro splnění svého snu udělá cokoliv. Ostatní věci mu jsou úplně někde, takže pozdní příchody do práce u něj nejsou nic neobvyklého. O stálém zaměstnání se tedy ani u něj nedá mluvit, ale to přece nevadí. Nemá na jídlo? Tak prodá longboard a až bude jednou při penězích, koupí si za nižší cenu nějaký jiný.

Jak je vidět, rozhodně nemohu tvrdit, že by tito tři kluci měli nějaké ukázkové životy. Mít nějakou disciplínu není na škodu. Vždyť dva z nich ani nedodělali střední školu jen proto, že se jim do ní nechtělo chodit! Neskutečně je však obdivuju a snažím se jimi co nejvíc inspirovat. Nějak zapasovat jejich zvyklosti do uspořádaného života perfekcionistky.


Poznala jsem i člověka, který žije tak nějak uprostřed. Asi tak, jak by to vyhovovalo i mi, ale nejsem s tím schopna nic dělat. H. vystudoval vysokou školu, nyní chodí přes týden poctivě do zaměstnání. Po večerech se schází s kamarády a sportuje. Má kapelu. O víkendech koncertuje nebo chodí do přírody. Hodně cestuje. A tak prostě. Nikdy mě nepřestane překvapovat a fascinovat. A nikdy mu nepřestanu závidět. Žije tak nějak podobně, jak bych chtěla žít já, kdybych byla trochu schopnější pro to něco udělat. Zatím se jen vymlouvám, že neznám nikoho, kdo by se mnou všechno podnikal.

Vlastně jsou skvělí všichni kolem mne.

Čenda se dostal na JAMU. Terka dala těžkou zkoušku z anatomie na první pokus. Malá Mariánka prohlašuje, že až vyroste, bude z ní violoncelistka. Jde si za tím, nic jiného ji nezajímá.




Jak už jsem řekla na začátku, jsem se sebou poměrně spokojená, dokud se nezačnu porovnávat s ostatními. V tu chvíli začnu propadat špatné náladě a skeptickým myšlenkám. Ale proč? Vždyť je to super. Jsem černá ovce, buď vůbec nevím, co chci, nebo jen sním a nečiním se. A je to fuk. Stejně je můj život super. Třeba už proto, že znám všechny ty super lidi! A stejně, určitě jsem i ve srovnání s těmi skvělými lidmi v některých věcech lepší, jen to tolik nevnímám. (Nevyvracejte mi to. Pokud to není pravda, mám aspoň hezkou útěchu.)


Nerada se seznamuju s někým novým, postupně však zjišťuju, že je to docela fajn. Stačí překonat počáteční nejistotu a najít společnou řeč.

Lidi kolem mě jsou taaaak inspirativní a tolik mi toho dávají!

Asi začnu mít lidi ráda. Trochu...




Kája
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Leri Goodness | Web | 3. července 2016 v 21:19 | Reagovat

To je takový klasický kámen úrazu, když se člověk začne srovnávat s někým, kdo je o několik levelů výš. Avšak všechno záleží na naší píli, abychom mohli být jednou stejně dobří, či ještě o něco lepší, než jsou oni. :)

2 Filozof | 3. července 2016 v 21:45 | Reagovat

Takové srovnávání je recept na frustrace, článek to dokazuje. Každý člověk by měl jít vlastní unikátní cestou bez neustálého srovnávání, jinak nikdy nebude 100% šťastný.

3 :) | 3. července 2016 v 21:47 | Reagovat

Souhlasím s komentáři nade mnou. Nikdy ale není mít špatné nějakého mentora.

4 Kája | Web | 3. července 2016 v 21:58 | Reagovat

[1]:[2]:[3]: Nemůžu si pomoct, mám z vašich komentářů pocit, že jste si přečetli jen první odstavec. :D

5 Ginger White | Web | 4. července 2016 v 10:00 | Reagovat

Páni, až jsem začala těm tvým známým trochu závidět taky.. :-D Dobře to znám, také se začnu srovnávat s ostatními a najednou mám pocit, že jsem absolutní nula. Ono je to ale možná dobře, protože je fajn mít někoho, o kom máme pocit, že je na tom líp. Táhne nás to. Těžko ale říct, jestli si oni to samé neříkají zase o někom jiném. Člověk chce vždy mít víc, než má. Pro to žijeme. :-)

6 Fredy | Web | 4. července 2016 v 13:06 | Reagovat

gratuluji k Jamu :-)

7 Holoubek | E-mail | Web | 4. července 2016 v 20:20 | Reagovat

Je důležité kolem sebe takové lidi mít, pokud takovým člověkem sama nejsi. Ukazuje to různé možnosti, kudy se dá jít. Já teď třeba objevuji nové stránky lidí u nás v práci. A to jsem si myslela, že je znám. Kdo mi dosud připadal jako vzorový šéf, zodpovědný rodinný typ (ač je též muzikant atd.), najednou na popracovní pařbě celkem jasně flirtoval s cizí dívkou, která tam s nimi přespávala... I lidi, kteří vypadají jako suchaři, se často nezdají. ;)

8 Wnaty | E-mail | Web | 6. července 2016 v 23:28 | Reagovat

Porovnávání je problém snad všech. Vždy tu bude někdo lepší.
Když se nad tím tak zamyslím, taky spoustě lidem závidím - to jak vypadají, to že jim brigádu zařídí rodiče, to že jsou talentovaní a nejlepší (v okruhu lidí o kterých mám ponětí) v tom co dělají.
Na druhou stranu, já mám jiné přednosti, jiné dovednosti o kterých vím a jsem schopná je využívat. A vím, že spousta lidí zase závidí mně. Vím totiž, že mají co.

Takže zkrátka nezbývá, než si s tím přestat lámat hlavu a makat na tom, v čem jsme dobří ať jsme ještě lepší :-).

Jinak odvaha, bydlet s tolika klukama a ještě s takovýma povahama. No nevím, to bych asi nezvládla :-D.

Jinak souhlasím s [7]: !

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama