Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Pomoc, telefonování!

21. července 2016 v 20:40 | Kája |  Co si myslím
Důležité věci bych nejraději řešila pouze písemně. Nerada mluvím s cizími lidmi. Nikdy nevím, co říct. Osobní kontakt však není úplně to nejhorší, co může být. Největší zlo na světě v ohledu komunikace je telefonování.


Fandila jsem mu jen coby malé dítě. Když jsem byla ještě úplně malinká a telefon jsme neměli ani doma, připadalo mi úžasné, že se dá vlézt do telefonní budky a odtud zavolat, kam nás zrovna napadne. Krátce po mých čtvrtých narozeninách jsme se přestěhovali do většího bytu. Kromě nového bydlení a postupně nového nábytku jsme se dočkali ještě jedné novinky: měli jsme pevnou linku! Telefon občas zazvonil a já toužila ho zvedat. Vždycky jsem se k němu nadšeně rozběhla, zvedla ho, zřejtelně se představila a zeptala se, s kým chce telefonující mluvit.

A pak jsem se zasekla.

Přestala jsem telefon zvedat. Více méně v tom pokračuju dodnes, ač ne v takové míře, protože vím, že si společnost zvedání telefonů žádá. Nicméně cizích čísel se stále bojím a pokud nejsem v práci, většinou hovor odmítnu (někdy se po smskách snažím zjistit, kdo to byl a co chtěl). *

Nerada něco po telefonu zařizuju. Jediné, čeho jsem schopna a co dělám ráda, je rezervování stolů v čajovně. Ale to je taková zvláštní kapitola. Přišla jsem asi tak o sto padesát osm brigád jen proto, že případní zájemci o práci měli někam zavolat. Nebo naopak napsat e-mail a napsat v něm telefonní číslo, na které někdo následně zavolal a já to nezvedla, protože jsem byla nervózní. Možná můžou právě mé vyřizovací neschopnosti za nechození na pravidelné prohlídky u lékaře.

Dnes jsem měla hroznou vyřizovací zkoušku. Kluci mě pověřili rezervováním bowlingu. Jeden je na tom s telefonováním podobně jako já, druhý celý den pracuje, takže jsem to více méně na nikoho jiného shodit nemohla. Odkládala jsem to, co nejvíc jsem mohla. Pak jsem zavolala... a nikdo to nezvedal. Musela jsem zavolat později! Dovolala jsem se až na třetí pokus. A dozvěděla jsem se, že mám smůlu, dráhy už mi vyfoukl někdo předtím.

Mobil málem letěl z okna, věřte mi.

Pokus v jiném podniku byl zase dlouhou dobu odkládán. Trvalo dlouho, než jsem načerpala síly. K mé smůle jsem se pak během hovoru několikrát zakoktala, musela jsem spoustu věcí opakovat a dokonce bylo třeba vyhláskovat příjmení! Br. Měla jsem co dělat, abych hovor nevypla v půlce.

Prostě děs běs. A tak nějak podobně to chodí vždycky.

Hovory jsou ztížené, když mě někdo poslouchá. Teda asi neposlouchá; pochybuju, že rodina natahuje uši, aby přesně věděli, o čem se s kým bavím. Stačí jen pocit, že jsou na blízku. Mnohdy radši beru telefon ven...

Přítomnost ostatních jsou taky důvodem, proč nerada telefonuju ani s kamarády. Krátký telefonát je samozřejmě lepší než hromada esemesek, ale někdy mi to prostě jinak nejde. Musím však uznat, že jsem se už v tomto ohledu zlepšila. Jak jistě mnozi víte, chodila jsem s klukem, se kterým jsem se mohla vídat pouze o víkendech. Telefonování pro něj byla úplně běžná věc, a tak ho chtěl provozovat i se mnou (ať už mobilem nebo na skypu). Hlavně ze začátku jsem se strašně styděla. Připadalo mi strašně trapné, že by měla rodina slyšet, o čem se bavíme, ač jsme si více méně říkali úplně běžné poznatky dne. Vždycky jsem se zavírala v pokoji a mluvila co nejtišeji. Občas mi nerozuměl ani on...


Telefon je jistě velice praktická věc...nicméně radši nepočítejte s tím, že vám ho zvednu.


A jak to máte vy?





* Jednou jsem na několik zmeškaných hovorů reagovala zprávou: Kdo jsi? Odpovdědí bylo: Jedes na soustredeni? V ten moment mi to došlo. Volal mi učitel z orchestru! Zprávou jsem ho naštěstí nijak neurazila. Dokonce jsem ho pobavila! A k mému utrpení to už sedm let vypráví jako vtipnou historku...




Kája

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Necroparanoia | E-mail | Web | 21. července 2016 v 21:24 | Reagovat

Panebože, nejsem sama :D taky to nemám ráda, taky jsem tím určitě přišla o pár možností a taky odmítám hovory. Vůbec nechápu, kde se to vzalo. Prostě padla dospělost, měla jsem si věci zařizovat sama a zásek...

2 SchwarzRosen | 21. července 2016 v 23:59 | Reagovat

Mám to skoro podobné, až na to, že pevnou jsme nikdy neměli a nepamatuju si, že bych někdy nadšeně běhala zvedat mobil.
Hrozně mě vytáčí, když si něco objednávám v e-shopu a oni po mně chtějí číslo. Objednávám si to přes net právě proto, abych co nejmíň komunikovala mluvenou formou a oni mi snad chtějí volat, či co! 8-O Ale prostě celkově, jak všichni chtějí číslo (úřady, banky, zaměstnavatelé, doktoři...), jakdyby snad byla povinnost mít telefon. A jak si všichni myslí, že tě můžou kdykoliv otravovat a člověk jim to zvedne. :-?

3 Anita Barrasa | E-mail | Web | 22. července 2016 v 11:20 | Reagovat

Jsem na tom stejně, když už musím telefonovat, je to utrpení a hovory přijímám jen lidem, které bezpečně znám. Naštěstí v mém okolí jsou lidi podobní jako já, že raději napíšou, než volají. Zařizovat přes telefon zatím nic nemusím, ale čas do dospělosti se mi krátí... ve světě dospělých asi budu mít trochu problém :-D

4 Holoubek | E-mail | Web | 22. července 2016 v 18:52 | Reagovat

Ámen. Přesně, přesně, přesně! I s těma brigádama. Navíc já ten telefon nezvedám i kvůli vypnutému zvonění. :-D
Ale s mužem to mám úplně jinak. S ním telefonování miluju. I když bych ho raději viděla naživo, pokud to zrovna nejde, raději telefonuju než píšu. Je to osobnější. Lehnu si vždycky s mobilem do postele, blbě se hihňám a poslouchám jeho příjemný uklidňující hlas... :)

5 Leník | Web | 23. července 2016 v 13:35 | Reagovat

Jo, přesně! Mám to také tak. Zatelefonuji mamce, taťkovi, ségře, prarodičům. Ale ostatním se strašně stydím! I třeba tetě! A když už někomu neznámému? To jsem v šoku, nevím, co mám říct. Připravuji si to dlouho a pak se stejně zakoktám. Lidi se mě pak musejí ptát, co jsem říkala, protože mi nerozumí...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama