Nově mě najdete na: kajajaja.blogspot.cz

Naloďte se na trajekt

6. října 2016 v 18:57 | Kája |  Kájinči deníček
,,Naloďte se na trajekt", řekla navigace uprostřed hor. Vypluli jsme rozbouřeným mořem na vzdálený ostrov. Vlastně tak to nebylo, trajekt byl ve skutečnosti vlak a mořem dlouhý tunel. Navigace byla z Alp tak paf, až ji došla slova. Před pár dny jsem se vrátila ze skvělé dovolené se šesti muži. Ano, přežila jsem ji a ani nebylo třeba použít tyč.



Předcestovní stresy jsem si užila v pondělí. Narvat všechny věci do batohu byla fakt fuška, vzhledem k tomu, že polovinu prostoru zabíral menší batoh na výlety a pořádné kotníkové boty, bez kterých by to asi vůbec nedopadlo dobře, jelikož neumím našlapovat. Po dlouhém nervování jsem došla k poučení: Když je batoh plný, vejde se toho do něj ještě spousta. Zvlášť jsem nesla jen foťák. Jsem prostě mistr světa v balení.

Cestovní stresy jsem si užila v úterý. Jela jsem do Prahy. Vlastně se o žádné stresy nejednalo, cesta proběhla kupodivu velice hladce. Na obávaný přestup v Ostravě jsem měla skoro půl hodiny, takže jsem stihla i vybrat další knížku v nádražní knihovně a dokonce z ní kousek přečíst. Ve vlaku jsem se nechala strhnout ke klasice Student Agency - pustila jsem si Přátelé. Trhla jsem rekord v počtu shlédnutých epizod na jeden nádech a ověřila jsem si, že to znám vážně celé nazpaměť. Do toho jsem odepisovala na facebookové zprávy. Byla jsem jimi skoro bombardována ze všech možných stran.

Do hlavního města jsem dorazila více méně včas. Nebýt metra, ani si teď neuvědomuju, že jsem tam byla. Stihla jsem jen povečeřet, porazit kluky v Člověče nezlob se, prohrát v pexesu, vyspat se a - teď přijde to nejdůležitější - nasnídat se. Ranní menu se skládalo z řeckého jogurtu, olivového šneka, červeňoučkého jablíčka a asi dvou kusů nedopečené bábovky. Všechno jsem to zalila trochou čaje, nabízenou kávu jsem odmítla, jelikož na mne působí příliš močopudně a mužové by asi neměli radost, kdybych žádala přestávku u každé druhé benzínky.


Víte, co je vrchol lenosti? Zastavit u restaurace a místo nahlédnutí dovnitř vyhledávat na internetu recenze. Z těch páni řidiči usoudili, že nám daná restaurace nestojí za vystoupení z auta. Jeli jsme proto dál, do podniku, který se zdál být na vyšší úrovni. Chvilku jsme ho hledali. Na místě jsme pak zjistili, že už je na oběd příliš pozdě a pokud nechceme zbytek halušek se zelím, musíme své štěstí hledat ještě někde jinde. Těžký to život hladovějících lidí! Musím však uznat, že špagety, kterých jsem se se nakonec dočkala, byly výborné a nakrmily mě až do večera.

Víc si z cesty pořádně nevybavuju, jelikož mě ukolébavala. Troufám si říct, že jsem na pár minut i úplně usnula. Většinu času jsem však byla v takovém tom srandovním stavu - zdály se mi sny a přitom jsem si uvědomovala, že se mi to jen zdá a že jsem ve skutečnosti v autě, ve kterém hraje rádio snažící se na nás mluvit německy.

Ožila jsem až v momentě, který jsem popisovala hned na začátku. Navigace s omezenou slovní zásobou nám přikázala nalodit se na trajekt. Zaplatili jsme pánovi v budce a nalodili navlakovali jsme se. Auta jsme zanechali opuštěné v nákladním prostoru a přesunuli se dopředu do osobního vozu. Využila jsem tak své schopnosti nabyté v Ostravě - Svinově, kde musím při přestupování přejít z jednoho konce dlouhatenského nástupiště na druhý. Projeli jsme skrz horu a ocitli se v Mallnitzu. Kousek od nádraží jsme měli domluvené ubytování, takže jsme mohli sjet z vlaku rovnou na parkoviště, kdybychom ovšem věděli, kde přesně se nachází a kdyby část party nepotřebovala ještě rychle skočit do Billy, než ji zavřou.


Další tři dny jsme šlapali po horách. Úvodní výlet mi dal pěkně zabrat, v první hodině jsem dokonce měla sto chutí ho vzdát. Strašně špatně se mi dýchalo a co pět vteřin jsem musela smrkat. To je tak, když si někdo umí vybrat termín nemoci! Týden před dovolenou jsem strávila zalezlá doma s bacily a pár dní před odjezdem jsem to dokonce viděla na chřipku. Musím se tedy ve výsledku pochválit i za ty ne příliš slavné výkony, které jsem podávala. Hlavně že jsem se nevzdala při prvním zadýchaní, že jo! Věděla jsem totiž, že když se dostanu výš, bude to stát za to.



A jinak nevím. Ze začátku mi to psalo samo, ale už od té doby uplynulo pár dní. Nemůžu se pohnout z místa, k neúspěchům přispívá tušení, že si to přečtou účastníci zájezdu.





Různé poznatky:

  • Mallnitz je vesnička, kde nežije ani tisíc obyvatel. Vypracovala jsem asi tak sto padesátý osmý plán pro případ, že mě vyhodí ze školy - navýším Mallnitzu počet obyvatel, budu pást kozy a provozovat skromné ubytování pro české turisty.
  • Billa mě ohromila svou nabídkou vege potravin. Mít tak u nás v Bille hommos, už bych nikdy neměla v práci problém vymyslet, co si koupím k svačině!
  • Dostala jsem velesložitý úkol - zatelefonovat majiteli apartmánu, že přijdeme pozdě. Kdo tady chodí, určitě si už přečetl něco o tom, jak nerada telefonuju. (Více např. zde.) Navíc jsem musela telefonovat německy! Brr. Bála jsem se, že ze mě nevyjde ani hláska, kupodivu jsem to celkem zvládla. Šlo vlastně o monolog, nemusela jsem na nic moc reagovat, takže jsem se ve výsledku za jazyk spíš schovala.
  • Zapomněla jsem tam šampon. Škoda, krásně voněl.



Fotky jsem zveřejnila už minule.



Kája
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lúmenn | Web | 6. října 2016 v 19:10 | Reagovat

Tuhle hlášku už mi někdo říkal, že jim v Alpách přednesla zpovykaná navigace, tak vidím, že si vážně nedělali srandu:D

2 Kája | Web | 12. října 2016 v 22:35 | Reagovat

[1]: Nedělali. Ale určitě se v ten moment dobře zasmáli. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama